Benjamin Tuček: „Debaty o Praze a vizi města budí hodně vášně.“

Bylo natáčení Plánu stejně vášnivé jako v případě vašeho předchozího dokumentu Tantra?
Ano, to je dobrá otázka. My jsme oba filmy začali natáčet ve stejnou dobu, na jaře 2009. Ale zatímco Tantra byla v roce 2011 v kinech a televizi, Plán si vyžádal delší dramatický oblouk. A co se týče vášnivosti – debaty o Praze, o vývoji města, o vizi města budí vášně vždycky. Akorát jde o tu úroveň. Bylo to velmi vášnivé. Dokonce bych řekl, že to na rozdíl od Tantry někdy nahánělo strach. Ale dál bych to nesrovnával, protože lidské tělo je něco jiného než město.

Jaký byl váš impuls k tomu natáčet o našem hlavním městě a veřejném prostoru?
Impulsy byly dva. Jeden byla moje občanská nespokojenost, co se začalo dít v mé ulici z hlediska jednoho stavebního zásahu v Nuslích. Jednalo se o funkcionalistickou fabriku u Nákladového nádraží. Krásná továrna, ztratil se účel původního využití, to je v pořádku, to se tak děje. Došlo ke klasickému městskému schématu, kdy se pražská městská část objektu zbavila, aniž by hledala využití. Prodala ho soukromému investorovi, který ho začal přeprodávat. Objekt deset let chátral. Nakonec se tam postavil takový zaměnitelný bytový komplex, hnaný jediným cílem – zastavět co nejvíce plochy a prodat za co nejdráž.

V tomto případu jsem se exponoval jako občan, což byl impuls proč začít natáčet film. Když jsem se o to začal zajímat, zjistil jsem, na jakém bezbřehém terénu se pohybujeme, že to připomíná bažinu, do které člověk zabředne. Nezačíná a nekončí to tou mojí ulicí, ale je to všude, kam se člověk podívá. Začalo mě to zajímat, začal jsem chodit na zastupitelstva, na magistrát, zjistil jsem, že problematika je mnohem složitější, že se netýká jenom Prahy, kde žijeme, ale že to vypovídá o celém našem světu.

Vyjma toho, že v dokumentu vystupují respondenti, má snímek zajímavou kameru. Panoramatické záběry, letecké pohledy…
Uvědomoval jsem si riziko, které hrozí u nízkorozpočtového filmu, totiž že nepůjde o vizuálně atraktivní snímek. Ale já mám Prahu rád, žiji tady dlouho, baví mě ji objevovat. Spolu ještě se dvěma kameramany jsme se na tomhle záměru shodli, chtěli jsme Prahu představit moderně, atraktivně, vizuálně zajímavě, aby řekněme i určitá výtvarná krása filmu pomohla divákovi kupříkladu snést ty nepříjemné pravdy, které se v dokumentu říkají.

Jak jste spokojený s výsledným tvarem dokumentu? Nemohl jste dopředu vědět, co se v průběhu časosběru bude dít, jakou to bude mít dramaturgickou podobu.
V určitou chvíli bylo důležité říct si „už dost“. Ve filmu se zmiňuje metafora „stavíme domy jenom proto, aby tekly peníze“. Stejně tak by Plán mohl živit sám sebe. Dal by se natáčet donekonečna, protože ten proces je de facto nekonečný. Rozhodli jsme se, že film chceme mít v kinech před komunálníma volbami 2014, na to taky směřujeme veřejné debaty, abychom na film upozornili a třeba také rozproudili nějakou diskusi o vizi Prahy. Já jsem byl opravdu přesvědčený, že od roku 2009 do roku 2014 se stalo tolik zajímavých věcí, že to nějaký dramatický filmový oblouk vytvoří. Na půl roku jsme se se střihačkou Evženií Brabcovou zavřeli ve střižně a tam jsme se z materiálu snažili vykutat film.

Jak to bylo s respondenty? Jak jste je vybírali? A narazili jste na některé, kteří na spolupráci nekývli, ale vy byste je zpovídat chtěl?
Určitě. Hodně lidí nemá důvod ani zájem bavit se s filmařem o svém byznysu.

Ale stejně mi přišlo, že v dokumentu vystupovalo několik lidí, kteří pronášeli docela ostrá slova.
Ano. To bylo velké štěstí, protože během těch pěti let, co jsme natáčeli, vás někdo někomu doporučí, jste představen, posléze se dostanete k těm správným lidem. Chtělo to jen vytrvat. Někteří, kteří se s námi nechtěli bavit, se s námi nebavili. Ale jiní třeba postupem času pochopili, že díky filmu mají šanci vstoupit do diskuse, byť ze svého úhlu pohledu, a využili toho. Jsem za to rád, protože jsem se snažil dát prostor hodně širokému spektru názorů. Protože ten problém opravdu není černobílý. Jde o velmi složitou věc.

Mě v dokumentu zaujal radikální muž v závěru a potom developer, který byl vůči svému prostředí hodně kritický.
Radim Passer, hodně úspěšný developer. To je člověk, který má poměrně pohnutou a veřejně popsanou historii. Z nějakých důvodů nám poskytl rozhovor, otevřený do té míry, do jaké byl otevřený. A já byl za to rád. Protože z těch významných, velkých developerů byl jediný, který se byl s námi ochotný na kameru bavit. Lidé, kteří dělají tenhle byznys, nepotřebují reklamu nebo popularizaci. Proto bylo těžké někoho z nich získat.

Dokumentární film Plán zamíří do kinodistribuce tento čtvrtek 25. září.