Igor Chmela o svém černohumorném režijním debutu: „Nejdřív jsem se rakvičkářské historce smál, pak mi ale ztěžkla v rukách.“
Igor Chmela patří mezi nejznámější české filmové, televizní a divadelní herce. Krom toho je amatérským fotografem používajícím cameru obscuru a relativně nově hudebníkem – s kamarády založil kapelu Dafne.
K tomu všemu si právě v Karlových Varech odbyl premiéru jeho filmový režijní a scenáristický debut Barcarole, černá komedie o tom, jak se člověk po skončení života může stát žádanějším, než byl zaživa.
Promluvili jsme o jeho cestě za kameru, méně příjemných aspektech herecké profese i o snaze prosadit se stranou v dalších oborech čistě pro osobní radost.
Barcarole má poměrně temný námět, manipulaci se zesnulým tělem a marnou snahu zachovat celému procesu důstojnost. Jak to vzniklo?
„Kamarád, který kdysi pracoval v domově seniorů, mi odvyprávěl ‚rakvičkářskou‘ historku, která mi přišla vtipná i zajímavá. Začal jsem to psát s důrazem na komediální aspekt, ale brzy se mi v tom objevil závažnější přesah.
Za života o seniory už nikdo pořádně nejeví zájem, ale jakmile zemřou, tak se jejich tělo stává lukrativním zbožím pro konkurenční pohřební služby. Když o tom někomu pár minut vyprávíte, snadno se udržíte v rovině černého humoru, ale jakmile píšete dny a týdny scénář, začne vám to v rukách nevyhnutelně těžknout. Přemýšlíte o stárnutí, samotě. Covidová doba navíc zdůraznila, kolik respektu zaslouží pečovatelky a pečovatelé v zařízeních pro seniory.
Ten film jsem tomu nechtěl odevzdat, necítím se připravený a oprávněný vyjadřovat se k tématu smrti a lidské konečnosti. Stejně tak netíhnu k přebujelé spiritualitě či spíše sentimentalitě. Nechal jsem to tedy promluvit jen v náznacích.“
Zatím jste si co do dramatického umění vystačil v pozici herce. Proč ta změna?
„Nápad vznikl v době, kdy se kvůli covidu nehrálo. Divadlo Verze coby soukromou organizaci stálo obrovské úsilí vůbec přežít. Představení se tehdy ve velkém streamovala, ale to mi upřímně řečeno nesedělo. Nechci lidem zpochybňovat tenhle zážitek, pokud jim hry na obrazovce vyhovují, sám se v tom formátu ale necítím dobře. Jiná možnost byla načítat audioknihy, ani to mě ale úplně neuspokojilo.
Měl jsem tedy čas a začal psát. Vymyslel jsem pro náš ansámbl celovečerní povídkový film, kde by herci hráli verze sebe sama. Bavilo mě to a zjistil jsem, že mi to snad i jde – nebo se to aspoň zdálo z reakcí kolegů, kterým jsem to dával číst.
Nakonec jsme si řekli, že má smysl oslovit profesionálního producenta. S Radimem Procházkou se známe, mám ho rád jako člověka, tak jsem to zkusil. I on mě pochválil, ale na rovinu řekl, že na debutanta se peníze shánějí obtížně, zvlášť na umělecky laděný film v době pandemie.“
Takže na počátku Barcarole stojí film, který se nestal...
„Tak to holt někdy dopadá. Nejdřív jsem zvažoval alternativy, třeba realizovat to jako minisérii pro nějakou streamovací službu. Na Voyu nám ale řekli, že něco podobného natočilo už Dejvické divadlo. Radši jsem si proto sednul a napsal nový krátkometrážní film, s kterým to Radim zkusil u Fondu a k mému překvapení to vyšlo. Celá ta věc od chvíle, kdy jsem mu ukázal první verzi scénáře, až po premiéru v Karlových Varech trvala rok a půl, což považuju za malý zázrak.
Fond podle mě zaujala naše snaha využít film v kombinaci s divadlem. K tomu mě navedla manželka a zřejmě měla správný instinkt. Doteď bylo ale mým cílem soustředit se na natočení filmu, který by obstál jako samostatné dílo. Divadelní část je zatím ve stádiu zrodu.
Samotný film zabíral během produkce veškerý můj čas, byl jsem scenárista, režisér a částečně i producent, musel jsem natáčet a zároveň pomáhat se sháněním peněz. Raboval jsem zkrachovalé ateliéry, pomohl jsem jako stěhovák, obstaral jsem lokace…“
Jak si napojení na divadlo zatím představujete? Potenciál je velký, zvlášť při tomhle námětu. Nejdřív pustíte film, z principu uzavřené a odtažité dílo, a pak začne fyzické divadlo s jeho kontaktností a blízkostí publiku.
„Rozhodně je to výzva. Aby po filmu prostě nastoupili herci a začali vést dialogy, to mi přijde chabé. Lepší by asi bylo otevřít se víc stylizaci a nabídnout něco překvapivého, co uvede viděný film do nového kontextu. Určitě ne scény prostě rozšiřující film, v nichž by se dva hrobníci přetahovali o mrtvolu.
Možností je mnoho, od pohybového divadla, přes poezii až k otevřené improvizaci. Samotná konfrontace filmu jako hotového díla s divadlem, které je stále otevřené a žije přítomností, je vzrušující. Spojení těchto dvou forem existovalo už mockrát, ale co nám brání to zkusit znovu a jinak? Vzhledem k tomu, že tenhle typ představení se málokdy nabízí jako zájezdovka, můžeme tento střet navíc představit i novému typu publika, které by nevyrazilo do Prahy na Laternu magiku.“
Jaké je to stát na druhé straně kamery? Filmový herec je mnohdy trochu bezbranný. Natočí mimo pořadí požadované záběry a musí doufat, že z nich režisér a střihač dají do kupy pořádný film.
„Nejhorší, co každý herec nejvíc nenávidí, jsou kostýmní zkoušky. Musíte zdánlivě nekonečnou dobu stát před režisérem a zkoušet si všechny kombinace všech kusů oblečení ve skladu, dokud není spokojený. Bylo legrační být teď mučitelem – být tím, kdo rozhoduje a trápí nerozhodností své kolegy. Ale myslím, že jsem je nechal převléknout snad jen jednou, nebyl jsem nejhorší! Jinak jsem ale jako herec naučený tu profesi přijímat se vším, co v ní je, takže i s určitou nejistotou výsledku.“
Umíte si ten proces užít, nebo vás těší až výsledek?
„Je to náročná práce právě v tom, že si musíte vypěstovat disciplínu, nenechat se otrávit, zachovat si energii a nepropadat nudě tak, aby se to na vás projevilo. Jste přichystaný přehrát emocionálně náročnou scénu, a najednou vám někdo řekne, že se objevil mrak, že musíme patnáct minut počkat. A po patnácti minutách začne pršet. Pro herce jenatáčecí den někde sedět, čekat a poslouchat šest lidí, jak mu vysvětlují co, jak a proč teď nejde.Nevýhoda filmu navíc je, že když je výkon dokončený, nejde nic měnit. Divadlo můžete upravovat po každém představení.“
Vy ale nejste jen herec. Jste také fotograf a muzikant.
„Fotím už jen zřídka. Nechci říct, že to je uzavřená věc, protože by mě to mrzelo, ale v praxi to tak zatím dopadlo. Vyrobil jsem si svého času cameru obscuru, celkem asi patnáct různých, a na ně fotil věci okolo sebe. Exponování a vyvolávání je takový malý rituál, hodně mě to bavilo. Měl jsem tři samostatné výstavy, i když upřímně řečeno myslím, že pořadatele zajímal hlavně ten bizarní způsob focení. Taky jsem měl přístup na zajímavá místa, především do divadelního zákulisí. Nepovažuju se za výjimečného fotografa, spíš jsem měl v těchto ohledech štěstí, člověk si ale musí umět udělat radost. Doufám, že se k tomu jednou vrátím.
Teď je ale mým hlavním koníčkem hudba. Splnil jsem si pubertální sen. Opět to dělám pro sebe, nemám větší ambice než si hraní s kapelou užít. Nejsme kdovíjak známí, neumíme hrát technicky výjimečně oproti tisícům jiných mladých kluků, zůstáváme ale svoji. Když založíte kapelu skoro v padesáti, těžko z vás bude mistr. Lidi si nás ale, jak se zdá, užívají.“
Jste velmi známý herec. To by vám mohlo v propagaci kapely pomoct. Na druhou stranu si umím představit, že může být otravné, když na vás jdou lidi, aby viděli celebritu, místo aby je zajímala hudba.
„Je pravda, že hlavně ze začátku jsme můj ksicht cíleně využívali. Na druhou stranu děláme svoji autorskou hudbu tak, jak to máme rádi. Bojím se, že divačky nekonečných seriálů, v nichž jsem se třeba objevil, ani fanoušci Partičky v ní zalíbení nenajdou. Nechci se nikoho dotknout, jen bych to nepovažoval za pravděpodobné.
Když se chystali plakáty a propagace, souhlasil jsem, že tam potřebujeme mít viditelně moje jméno. Trval jsem ale na tom, že to nesmí být prezentováno jako ‚Igor Chmela a jeho kapela‘. I kluci správně namítali, že nejsou žádná ‚moje‘ kapela. Chápeme, jak funguje marketing, ale člověk si musí zachovat tvář a princip. Snažíme se proto o kompromis: využít dostatečně mé jméno, aniž bychom z toho dělali nějaký můj osobní cirkus a upozaďovali ostatní členy.
Jistě, není příjemná myšlenka, že někdo přijde jen proto, aby mě viděl, nezajímá ho naše hudba a maximálně doufá v ulovení společné fotky. Na druhou stranu nemůžu určovat lidem, o co a jakým způsobem se mají zajímat. Zájem kohokoliv bych měl ocenit a brát to s nadhledem. Tohle k mojí profesi patří.“
Máte na kontě jak náročné role, tak lehčí, mainstreamovější projekty. Jak mezi nimi rozlišujete, jak účast v nich vnímáte?
„Myslím, že mám docela štěstí vybalancovat různé typy produkcí, které mají různý záběr, různé diváky a také různé cenové ohodnocení. Fakt, že musíte platit hypotéky, školné a další každodenní povinnosti, se na práci umělce projevuje, to nemá cenu popírat. Jde opravdu o práci a v Česku na rozdíl třeba od Německa dostáváte jednorázový honorář. Pak se může stát, že se nějaký seriál točí v oběhu patnáct let, vy z toho nemáte žádné tantiémy ani korunu navíc, a ještě slyšíte, jak ‚jste nalezlý všude‘. Já totiž musím brát nové komerční role, kdežto představitel hlavní role v Komisaři Rexovi má vystaráno, protože mu chodí podíl na zisku za každou reprízu.
Aby herec mohl sahat výhradně po vysokém umění a uživit se, musí být asi jiná kapacita než já. Trh u nás není tak velký a role nabízí většinou mainstream.
Takže ano, rozlišuju mezi tím, čemu opravdu věřím, a tím, co dělám pro obživu. Dobrou práci se snažím odvést v obou případech. Vždycky ale beru roli jen tehdy, když mám nějakou vnitřní naději, že v rámci žánru vznikne kvalitní věc. I když je to těžší a těžší – dnes vám už jako herci ani nedají přečíst scénář, pokud nemáte hlavní roli, a osloví vás tři týdny před začátkem natáčení.“
Jak důležitou součástí financování Barcarole byl fundraising? Vybraný půlmilion mě docela překvapil.
‚Myslel jsem, že to bude na přilepšenou, ale výsledek překonal naše očekávání. Nejvyšší příspěvek byl padesát tisíc, to nám věnovala agentura Cast Me, pak jsme účtovali sedm tisíc za některé moje fotky, to se docela zúročilo. Průměrný příspěvek byl ale okolo pěti set, nanejvýš tisíc korun. Lidé nám často v takovou chvíli dávali peníze skoro s omluvou, že nepřispívají víc, přitom to je vynikající a my jsme vděční za každou korunu.
Takový fundraising je ale časově překvapivě náročná záležitost. Vést tu kampaň, komunikovat o ní s médii, potom rozesílat odměny… Neobešli bychom se bez pomoci specialistek na PR, sociální sítě i samotnou strategii crowdfundingové kampaně. I tak to ale stálo spoustu času a úsilí i nás. Naštěstí to stálo za to.“
Když už máte po premiéře… Naučil jste se nyní něco nového o filmu, co vám před tím unikalo?
„Určitě ano, ale zatím to neumím pojmenovat. Hlavně jsem se asi naučil dát víc na rady druhých – při psaní je nutné zbavit se ješitnosti. Chvíli myslíte, že by vám do toho nikdo neměl mluvit, ale to se rychle odnaučíte. Taky jsem našel cestu, jak udržet klid. Když režisérovi ujedou nervy, tak to zdržuje a komplikuje práci všem ostatním, vlastně se tím ohrožuje celý projekt. Musel jsem se proto naučit se sebou pracovat.“
Křičel jste na někoho?
„Pohádali jsme se, samozřejmě, dokonce i se ženou, která mi byla důležitým kritikem a rádcem. Ono to jinak nejde, když dáte do něčeho tolik energie a pořád musíte čelit možnosti, že to dopadne blbě a lidé se vám vysmějí, že jste se pustil někam, kde není vaše místo.
Ještě víc stresující je vědomí, že jsou v tom peníze dárců a dobrá vůle kolegů se účastnit. Jak se dá s tím na mysli čelit něčemu, na co se nedalo připravit a co může rozbořit celý projekt? Co když vám hlavní herečka najednou řekne, že má covid? Naštěstí jsme vše přečkali a já se snad naučil míň stresovat a brát ten proces s větší pokorou. Nic jiného se dělat nedá.“
Co dál?
„Je toho spousta! Krom návratu k divadlu jsem dost psal, mám připravený scénář k seriálu. Zatím nevím, kde se mi ho podaří udat, jde o komedii. Taky usilujeme o dofinancování Barcarole. V důsledku toho, že nás pozvali do Varů, jsme spěchali s dokončením, což stojí peníze. Jsme pořád v minusu a je jasné, že tenhle snímek zřejmě nebude schopný na sebe vydělat. No a nakonec začínáme uvažovat, že oprášíme ten původní celovečerní scénář, kterým to všechno začalo.“
Kinobox: Nehoří, má panenko, ale padají chemtrails
Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?