"Na práci učitele bych neměl nervy," říká herec Lukáš Vaculík
Jaký je podle vás Aleš Pelán? Máte nějaké společné vlastnosti? Nemyslím si, že bychom měli něco společného. On pro mě představuje trochu rozporuplnou figuru: sám se neustále vydává na cesty, kde řeší něčí problémy, přitom si však není schopen vyřešit svůj vlastní život. Je ten typ, který sice tvrdí, že musí mít ve všem pořádek, ale přitom má doma bordel jako v tanku. Jde sice o člověka, který má dobré záměry a myslí to upřímně, akorát zjišťuje, že nic není nakonec tak, jak si představoval.
Co myslíte, že je pro něj ten důležitý impuls, kvůli kterému se z učitele stane ombudsmanem? Podle mě jde o kombinaci zkušenosti, kterou zažije hned v prvním dílu, a možnosti pomoct někde jinde. Snad se i těšil na nové střety, které by mohl vyřešit. Druhou věc představuje to, s kým se rozhodl sednout na jednu palubu, když vzal funkci ombudsmana – celá posádka to určitě necítí jako on. Pro někoho z nich je to jenom hra, pro někoho jenom PR… Je otázka, zda on sám má vůbec nějakou pravomoc, jestli se nestane jen figurkou, která se sice o něco snaží, ale v reálu nic nezmění. Původním impulzem pro Pelána však určitě nebylo to, že by odněkud utíkal, ale chtěl zkusit něco udělat jinde s čistým štítem. Jestli se to povede, už je věc jiná. Než jsme začali seriál točit, zajímal jsem se, zda funkce školského ombudsmana opravdu existuje a bylo mi řečeno, že ano. A to, že o tom běžný člověk neví, to o jeho úřadu i pravomocech trochu vypovídá. Buď o sobě nedává vědět, nebo dává, ale vůbec na to není brán zřetel.
Ochránce: Promo video
Seriál Ochránce je postavený na skutečných případech, které otřásly školstvím. Zaznamenal jste předtím některý z nich? Ano, znal jsem z médií třeba právě kauzu z prvního dílu. Ale líbí se mi na tom právě ta nejednoznačnost: médii proběhlo, že kluci ušikanovali učitelku, ale tím to skončilo, nikde nebylo zmíněno ono „b“. Takže když jsem si scénář četl poprvé, vůbec jsem si to nespojil s touto kauzou.
Zasáhla vás některá z těch kauz? Říkal jste si u něčeho, že byste to nechtěl řešit nebo byste to naopak řešil úplně jinak? Nejhorší je zřejmě kauza utopeného dítěte, tu by nechtěl řešit nikdo. Ať už by šlo o hovor s rodinou pozůstalých nebo těmi, kteří u toho byli…
Lákala by vás práce učitele? Přemýšlel jste o tom někdy? Ani náhodou! Neměl bych na to nervy, ale učitele hluboce obdivuji. Už jen to, že zazvoní na přestávku a najednou se začnou třídou rozléhat decibely jak na rockovém koncertě. To bych nerozdýchal…
Jaký jste byl jako student? Nějak jsem procházel a zlobil asi jako každý jiný. Potom na střední škole mě už měli rádi, protože mě tam moc neviděli. Jak jsem tam nechodil, tak jsem si ani nestihl nadělat mezi učiteli nepřátele. Musím ale přiznat, že jsme rozhodně nezažívali taková dramata, jaká ukazujeme v seriálu. Druhá věc je, že jsme nebyli hajzlové, chtěli jsme se smát a dělali jsme kraviny. Ale nebylo v tom nic zlého. Nechtěli jsme nikomu ublížit ani někoho vytočit do běla. Neříkám, že se to nikdy nestalo, ale rozhodně v tom nebyl úmysl.
Měl jste v mládí nějaký vzor? Myslíte, že by pro děti mohl být právě učitel vzorem? Osobně si to nemyslím. Ve škole jsme měli učitelky, které se nám líbily, ale že bychom chtěli žít jako ony nebo dosáhnout toho, co ony, to si nemyslím. Člověk spíš ocenil spravedlnost. Nebo naopak vnímal, že si na vás někdo zasedl, i když možná právem. Ale věřím, že je to právě spravedlnost, kterou mladí lidé na základních a středních školách vnímají hodně. Nebo to, když učitel neměří stejným metrem, ponižuje a chová se nečestně.
Mohl by být Aleš Pelán vzorem? To je otázka. Vnímám u něj dvě roviny: osobní a pracovní. V té osobní si nedokáže svůj život zorganizovat. To, za co by své kolegy tepal, se mu vlastně v osobním životě stane. Rozhodně není Mirkem Dušínem. Ale proč, na to si budete muset počkat.
Dokážete si představit, že se taková postava v českém školství reálně vyskytuje? Ano, ale musí jít o někoho, kdo má své poslání – věc, která ho baví a zároveň motivuje. Mám pocit, že dnešní školství představuje stále mix starých učitelek, co se zjednodušeně řečeno „z ruštiny přeučily na angličtinu“. Ty to potřebují zkrátka nějak doklepat. Pak je tu druhá kategorie lidí, kteří vystudovali peďák a následně si řeknou, že rozhodně učit nebudou. Nebo to mají jen jako přestupní stanici. A naštěstí jsou tu i tací učitelé, kteří se tomu opravdu chtějí věnovat, a těch si opravdu vážím.
Jaká je podle vás hranice mezi tím být učitelem-kamarádem a zároveň učitelem-autoritou? Nejlepší je obě tyto věci spojit. Samozřejmě jde i o to, koho učíte. Přátelit se s žáky třeba na základní škole podle mě není možné. To může nastat až v době, kdy to ta druhá strana nějakým způsobem už chápe a bere. Tady mě napadá příklad Borise Rösnera, který měl jako pedagog velikou autoritu a mnozí na něj přitom vzpomínají jako na skvělého kamaráda. Jenže to se bavíme o vysoké škole va takřka dospělých lidech. Tam to jistě jde, ale nemůžete něco podobného dělat v páté třídě. Tam o vás děti právě spíš musí vědět to, že jste spravedlivý a měříte všem stejným metrem. Když budete učit nějaké tři výrostky se sklony ke grázlovství, tak zřejmě musí převážit spíše autorita.
Co vás na tomto projektu zaujalo natolik, že jste do něj šel? Zaujali mě především lidé, kteří za ním stáli. V první řadě Tereza Kopáčová, se kterou jsem se potkal užna natáčení snímku Metanol, který se jí, myslím, velmi povedl. Vážím si jí pracovně i lidsky a věřím jí. Když přijde a řekne, že něco nefunguje, tak jí stoprocentně věřím, protože vím, že to vidí dobře. Navíc jde o lidi, kteří se rádi smějí, a já se smát potřebuji. Nejsem typ herce, který stojí na place a tváří se, jak je soustředěný celých dvanáct hodin natáčení.
Oba projekty - Metanol i Ochránce - zpracovávají těžká témata podle skutečných událostí. Řešili jste to nějak? Bavili jste se o těch reálných předobrazech? Ano, se scenáristy jsem to dopředu řešil. Přiznám se, že jak mě některé scénáře k jednotlivým dílům hodně bavily, tak u jiných jsem moc nevěděl, co s tím herecky, jestli to bude bavit lidi. Ač samozřejmě nejde o detektivku, ve které pátráme, kdo je vrah. V Ochránci víme, co se stalo, ale dozvídáme se teprve to, proč k tomu došlo, jaké byly další okolnosti. A to si právě myslím, že by diváky mohlo bavit.
Vaším důležitým spoluhráčem v seriálu je novinářka bulvárního média. Myslíte si, že by tato média měla mít možnost v rámci těchto kauz pomoci? Média mají velkou moc. Myslím si ale, že bulvární média nefungují tak, aby něčemu pomohla nebo uškodila. Chtějí vydělat. Nezajímá je podstata problému, ale řeší čtenost, sledovanost. Nepotřebují pátrat po jádru pudla, ale chtějí daný problém především zatraktivnit. Jestli mohou k něčemu dojít? To nevím, ale podle mě to není jejich úkol. Můžete skrze ně vyvolat něco, co by se jinak nestalo, ale musíte vědět, jak s tím pracovat.