Vincent Navrátil o natáčení Božích mlýnů: "Mým jediným zájmem bylo nezabít pana Lábuse!"

Jsem z rodiny, z jaké jsem, tím pádem je pravděpodobnější, že bych takové postavy mohl ztvárnit autentičtěji a nemusel si na nic hrát. To, že máte vlivnou rodinu, u mnoha lidí automaticky znamená předpoklad, že budete arogantní a budete toho nějakým způsobem využívat. Myslím si, že většina lidí, kteří vyrůstali ve stínu rodičů, co něco doopravdy dokázali nějakou poctivou cestou, mají naopak větší pokoru. Aroganci spíše vídáme u „spratků se zlatou lžičkou“, kteří k úspěchu přišli pochybnou cestou. Podobně jako jejich rodiče. Když ale vyrůstáte vedle někoho, o kom víte, že to je všechno pouze tvrdá práce, tak vám to dá naopak do života velkou pokoru. Možná i proto mi tyto role nejsou nepříjemné hrát, protože když takovou roli dostanu, neztvárňuji spratka. Zatímco někdo, kdo neví, jaké je být z takových poměrů, by mohl roli ztvárňovat prvoplánově. Moje postava v Božích mlýnech je sice synem vlivného člověka, ale využívá otcovy peníze k tomu, aby je společnosti vrátil a otcovy chyby napravil. Ale myslím si, že kdybych do něj ono spratkovství dostat chtěl, mohla jeho postava vypadat úplně jinak.

Užíval a zároveň neužíval. Převleky totiž znamenají také to, že sedíte v maskérně o tři hodiny dříve než kdokoliv jiný. Patlají tam na vás líh, zatímco vy dýcháte brčkem. To, že máte převleky, je ve finále hezké, ale příprava k tomu představuje velice nepříjemnou záležitost. Když na sobě máte celý den umělé vousy a jste nastříkaný pleťovou barvou, svědí vás to, nemůžete si to sundat… Když Jim Carrey točil Grinche, tak mu kostým navlékali zhruba sedm hodin a on si proto najal chlapa, který učí agenty, jak přežít během mučení. Asi takhle nějak bych to shrnul, akorát v menší míře. Stejně tak motorka: pan Hřebejk mi zavolal měsíc před natáčením a řekl: „Jezdíš na motorce? Ne? Tak si rychle udělej papíry.“ Česká televize tedy domluvila, že jsem si udělal rychlopapíry. Navíc jsem si měsíc před natáčením při fotbale zlomil nohu. Skutečnost, že je noha zlomená, jsem však odmítl a normálně jsem sportoval. Již před rokem jsem takhle přišel o krásnou roli. Na stejném hřišti. Takže jsem si řekl, že podruhé ne. Měl jsem před sebou tehdy rozhodnutí: buď to natočím se zlomenou nohou a nikomu o tom neřeknu, nebo si nasadím sádru. Tak jsem to nějakým způsobem rozchodil. Teď nevím, zda je ta noha v pořádku, ale doufám, že ano.

Ne, vůbec ne, myslím, že papíry zůstanou nepoužité v peněžence. Není to tak, že bych nevěřil sám sobě, ale na motorce musíte věřit i ostatním lidem na silnici, s čímž mám problém.

Zrovna jsem byl na tréninku boxu, tekla mi krev z nosu… Po tom telefonu jsem se usmíval od ucha k uchu a trenér nechápal, jestli jsem masochista, že mi dělá bolest dobře, nebo co se děje. Tak jsem mu to vysvětlil. Co se týče kariéry, tak šlo o nejkrásnější telefonát mého života.

S Jankem Kroupou jsem se do té doby neznal, ale fakt, že to napsal zrovna on, pro mě představoval další zajímavý aspekt projektu. Kdo jiný v České republice vám může říct o zázemí kriminalistiky víc než právě on? Byl to tedy další faktor, který mě na spolupráci zajímal. Myslím si, že je na tom seriálu hrozně vidět, že se sešlo několik lidí, kteří rozumí své práci a které bavilo dělat na projektu.

Před natáčením jsme si s panem Hřebejkem vždycky sedli a řekli si, co bychom tam mohli vymyslet a čím by šla daná scéna ozvláštnit. Jak ji udělat dramatičtější, vtipnější, zkrátka více barevnou. Příležitost vyvíjet vlastní roli byla obrovská. Jan Hřebejk ví, kdy vám dát prostor, kdy naopak zase vede on. Někteří režiséři chtějí, abyste řekli text přesně podle jejich představy, ale pak už je úplně jedno, zda jste tam vy, nebo jiný herec. Kreativní práce na roli byla velká a představovala jeden z nejhezčích elementů této práce.

Když se pan režisér zeptal, zda umím francouzsky, přitakal jsem, že mluvím plynule. Ovšem to jsem kecal a musel jsem se za deset dní naučit mluvit tak, aby to nikdo nepoznal. Naštěstí mám bráchu, který žije ve Francii dlouhá léta, jelikož měl přítelkyni Francouzku. Navíc je vášnivý lingvista. Zavolal jsem mu, on se zrovna procházel po pláži a přes telefon mě učil repliky typu: „Řekni, ať mi dá ty prachy, nebo ho zabiju!“ Jak se tam tak procházel a francouzsky opakoval se správným přízvukem obdobné věty, lidi se za ním otáčeli, nevěděli, jestli je to mafián. Jemu to došlo až později, takže pak si dával pozor a raději šeptal. Jinak pro mě bylo hrozně zajímavé hrát v takovém jazyce. Znamenalo to, že člověk vlastně vůbec neměl prostor uvažovat nad tím, co hraje, musel se připravit a následně už jen pustit autopilota. Tím, že jsem se natolik soustředil na jazyk, jsem neměl čas být ve stresu. Bratr mě posléze i pochválil za přízvuk a spokojený byl i jazykový korektor na natáčení. Pak jsem měl i pasáže v čínštině… V této roli jsem si tedy vyzkoušel věci, co jiní nezažijí během deseti rolí.

Přiznávám se, že detektivky v Česku příliš nesleduji, mám totiž pocit, že jsou všechny stejné. Často jsou o drsném komisaři, který má problémy s alkoholem, bouří se proti systému a jede na vlastní pěst. Na Božích mlýnech se mi líbilo, že jsou úplně jiné. Spíš než k detektivce bych to možná přirovnal ke špionážní komedii. Můžeme v tom cítit, že jde o hru, není to drsné krimi. Je na tom zajímavé, že jsou to opravdové případy, ale detektivové k tomu nepřistupují nihilisticky, ale s energií, nadšením a neomezenou kreativitou, jako když si malí kluci hrají na špiony – takový detektivní Robin Hood.

O čemkoliv, co se tam stane, si nemůžete říct, že je přitažené za vlasy nebo že jde o blbost, jelikož to psal právě Janek. O něčem si můžete říkat, že to je přehnané, ale pak zjistíte, že se to skutečně stalo. Dojde vám, jak šílený svět je a že nehrajete něco, co se kvůli filmu nafouklo, ale jde o realistické situace. Nikdy tak člověk neměl strach, že by se přehrávalo nebo jinak přehánělo, jelikož to má oporu v realitě. O spoustě věcí jsme si s Jankem před natáčením povídali, takže všechno dokonale objasnil.

Nemám na to úplně žaludek. Filmy mě právě naopak často baví i v tom, že si říkám, jak šílené věci se tam dějí a jaké máme štěstí, že se nám tohle neděje v reálu. Když se ale podíváte na investigativní žurnalistiku, tak zjistíte, že se dějí ještě horší věci než ve filmech. Není to tak, že bych před tím zavíral oči a dělal slepého, ale sám mám dost dramatické povolání, takže si nechci dělat drama i doma.

Ze spolupráce s panem Lábusem jsem absolutně nadšený. Jen jsem ho málem zabil na motorce. Měli jsme přijet do záběru přes blátivé pole, on jako spolujezdec, já jako řidič. On na motorce seděl za svůj život opravdu málokrát, já bez instruktora asi potřetí. Pan Lábus je statný chlap, takže to na manipulaci není jednoduché. Předtím pršelo a motorka se trochu smýkla. Najednou jsem si připadal jako kaskadér. Mým jediným zájmem bylo nezabít pana Lábuse! Jinak jsem měl s panem Lábusem takový problém: jelikož jsem dříve s nábožnou úctou sledoval jeho výstupy s Oldřichem Kaiserem, tak mi dělalo potíže sedět vedle něj a nenadhazovat jeho hlášky. Doma to pro nás totiž představovalo opravdový kult. Na základě jedné z jejich scének měl dokonce táta na pohřbu věnec s Alainem Delonem. Když jsem se s panem Lábusem setkal, byl jsem nadšený, jak pokorný člověk to je.

Co se míst týče, tak jsem každý den přišel na natáčení s otevřenou pusou a jenom jsem koukal, kde to jsem. Celý podzim jsem strávil na nádherných golfových hřištích a u zámku. Herec u filmu obvykle nesnáší, když musí čekat. A při natáčení se čeká neustále – jen přijdete na plac a máte pět hodin volna. Tentokrát jsem ale strašně doufal, že budu čekat. Přišel jsem na to golfové hřiště a byl tam i jeho správce, který mě učil golf. Vždycky jsem si tedy říkal, že by bylo fajn si tam pobyt ještě protáhnout.