Boží mlýny: Eliška Křenková by na práci investigativní novinářky neměla nervy ani žaludek. Co si nejvíc užívala během natáčení?

Chtěla jste být někdy novinářkou?
No asi mě to někdy napadlo, ale nikdy jsem o tom opravdu neuvažovala. Navíc jsem byla od patnácti let velmi úzce zaměřená, a co si budeme povídat, na konzervatoři ani na DAMU člověk moc všeobecných znalostí a přehledu, který je v této profesi naprostou samozřejmostí, nepobere. Snažím se to sice dohánět, nicméně základ, který je hlavně o souvislostech, mi vždycky už bude myslím nějak chybět.

Lákalo by vás toto povolání?
Asi lákalo, vlastně těm dobrým novinářům v něčem závidím. Musí to být nesmírně zajímavé. Určitě si to tedy představuju jako Hurvínek válku, ale ponořit se do nějakého tématu, nacházet právě ty souvislosti a pak to ještě kreativně zpracovávat musí být nesmírně uspokojující. Taky tedy ale samozřejmě záleží na tom, o jaký druh novináře se jedná. Pokud by se mělo jednat o investigativní novinařinu, asi bych na to neměla nervy ani žaludek.

Vaše postava novinářky Markéty má svůj základ v kolegyni Janka Kroupy. Měla jste nějaké předobrazy, nebo jste si Markétu vymýšlela podle sebe?
Tak Markéta byla už nějak napsaná a s tím jsem se snažila jít. Janek mi něco málo o jejím předobrazu řekl na schůzce, jeho kolegyni i jmenoval, ale nepodařilo se mi najít třeba nějaké rozhovory s ní na internetu, abych zjistila, jak vystupuje. Takže to bylo spíš intuitivní. Nicméně novinářkám nebo novinářům obecně se nedá vyhnout, pokud se o to vyloženě nesnažíte, potkáváme je v televizi nebo na internetu od dětství nebo alespoň moje generace už ano, takže se mi něco do paměti vrývá automaticky, aniž bych si to uvědomovala.

Dokázala byste postavu vykreslit více mimo obraz, než co se o ní diváci dozvědí? Jaká podle vás Markéta je?
Boží mlýny se více soustředí na kauzy než na osobní život nebo psychologii hlavních postav. To bylo pro mne trochu náročné, protože pro mne je psychologická strana postavy hodně důležitý opěrný bod, i když pro běžného diváka je to třeba nezachytitelné. Nicméně Markéta je s ohledem na věk poměrně nezkušená novinářka, ale s obrovskou kuráží a neodbytností. Mám na ní ráda, že se dokáže ponaučit z chyb, a myslím si, že během epizod získá mnohem větší pokoru a zmoudří. Taky má teda hodně tuhý kořínek, až tak tuhý, že mi nad tím zůstával rozum stát, protože to, co ji potká, by jiné lidi úplně zlomilo nebo přinejmenším na nějakou dobu vyřadilo z provozu nebo odradilo od novinářské práce. Ale ona se teda vůbec nedá. Vlastně je celkem obdivuhodná, když nad tím tak přemýšlím.

Vy sama investigativní žurnalistiku sledujete? Popřípadě o jaké zpravodajství se zajímáte?
Sleduju žurnalistiku, kromě bulváru, tak nějak obecně, myslím, že jako skoro každý. Mám základní přehled o tom, co se děje. Něco mě zajímá nebo se mě dotýká víc, něco míň. Momentálně asi jako každý sleduju vývoj pandemie, vakcinace, ale už jsem z toho začala být hodně unavená, a tak mám teď období, kdy se tomu snažím asi spíš vyhýbat, což se určitě zase změní, ale teď se radši kouknu na film nebo si pustím audioknihu, než že bych visela hodinu na zprávách.

Scény z televize, kde Markéta pracuje, se natáčely v budově Ecomonie. Měla jste s hereckým kolegou Petrem Prokopem možnost nahlédnout i do chodu redakce?
My tam točili o víkendu, tuším, abychom právě nenarušili chod redakce. To si neumí člověk představit, jaké to je, když někam přijedou filmaři! Vlastně jsem Economii zažila už ve třech různých podobách. Jednou za plného chodu, když jsem poprvé dávala rozhovor do DVTV, pak plnou filmařů, objevujíc místnosti, kam se jen tak asi nedostanete, když tam nepracujete, a třetí teď za pandemie, kdy byla úplně prázdná a panovala tam taková zvláštní atmosféra, kdy cítíte, že se tam dělo spoustu věcí a všichni jako by museli z vteřiny na vteřinu opustit celý open space, nechat pomalu i puštěné počítače a prostě jít, jako to vidíte v nějakých katastrofických filmech.

Přišel vám výsledný scénář absurdní, nebo vás svědectví Janka Kroupy přesvědčilo?
To je vtipné, že se na to ptáte. Některé praktiky, které naše trojice používá, mi přišly opravdu přitažené za vlasy. Na schůzce, kterou jsme měli s Jankem Kroupou, jsem to nadhodila, že to přece není možné, že tohle nikdo nespolkne, i kdyby to byla umělecká licence. Ale Janek mě vyvedl z omylu v každém bodu a převyprávěl příběh ke každé situaci, kterou jsem řekla, kdy použil on nebo někdo jiný stejný postup. Takže i když je to vlastně absurdní detektivka, pokud se to dá takhle říct, zdaleka tam nejsou použity nebo vyprávěny nesmysly.

Užívala jste si přestrojování – kostýmy, paruky, dokonce francouzštinu?
Nejvíc jsem si užívala převlíkání! A díl s francouzštinou je můj oblíbený, nejvíc jsem se u něj nasmála. Na můj vkus jsem toho převlíkání měla na rozdíl od kluků málo. Nejradši bych se převlékala v každém díle a bavilo by mě, kdyby to bylo různé spektrum postav, jako měli kluci, ale těch pár převleků byla fakt největší sranda. Francouzštiny jsem se pochopitelně bála, protože jsem se ji nikdy neučila, ale dostali jsme „koučku“ Antonii Rašilovou, která si s námi text prošla, a na place byl taky přítomný francouzštinář, takže jsme byli v pohodě a nakonec mě při natáčení opravdu bolelo břicho od smíchu. Což teda vlastně bylo celkem časté. S Honzou Hřebejkem je vždycky na place sranda. Rád se směje, takový lidi miluju, a skvěle se s nimi spolupracuje.

Dokáže takováto detektivka s nadhledem oslovit fanoušky klasického žánru, nebo si ji více užijí diváci lehčího formátu?
Já si myslím, že naše detektivka přichází s nadhledem, jak říkáte, do televize v ideální dobu, kdy jsou lidi asi bez výjimky už utrápení ze stávající situace. Takže diváci lehčího formátu si určitě přijdou na své a diváci normálních detektivek si nejspíš taky rádi odpočinou od těžkých témat, kterých je v poslední době opravdu požehnaně. Takže by Boží mlýny mohly mít opravdu zásah do širšího obecenstva a to bych jim skutečně přála.