Ne každý bohatý člověk je padouch. Jiří Lábus hraje v Božích mlýnech miliardáře, který by se rád zbavil svého „černého stínu“

Jak se vám hrál miliardář Braun?
Hrál se mi dobře. Díky scénáři se jedná o několikarozměrnou postavu. Není to ten častý případ českých filmů, že bohatý člověk je padouch, tato postava má určité svědomí. Je si vědom své viny, stará se o svého syna, kterého vychovává sám, i proto by byl rád, kdyby se mohl zbavit svého černého stínu a pověsil svou minulost tak říkajíc na hřebík.

Měl jste prostor na opracování své postavy? Jak zmiňuje Janek Kroupa a ostatní herci, vkládali do charakterů nové prvky ještě během natáčení.
Například Vincent s Honzou Hřebejkem seděl před každým obrazem, aby společně scénář ještě dotvořili. Režisér něco dokonce ze scénáře vypustil, protože mu to přišlo zbytečné, když se to dá zahrát. Některé věci ale naopak přidávali, aby se objasnily okolnosti, například okolo minulosti Maxe Brauna, která ho dohání. Pro mě to bylo kolikrát zajímavé, přišlo mi to až do poslední chvíle tvůrčí.

Měl jste nějaký předobraz pro svoji postavu? Podobných podnikatelů bychom v českém prostředí několik našli.
Ani ne, já myslím, že jde hlavně o tu obecnou rovinu, kdy se něčeho Max Braun dopustil se svými dvěma kumpány. Na rozdíl od nich si je ale vědom, že ho minulost dostala, chce mít svůj trest co nejdříve za sebou, chce začít s čistým stolem.

Vy jste natáčel víceméně na třech místech. Kterého jste si užíval nejvíce – golfového hřiště, luxusní vily, nebo osamocené chaloupky?
V životě jsem nehrál golf a nevím, zda s ním ještě někdy začnu. Na golfovém hřišti u Zámku Štiřín jsem byl prvně, bylo tam ale krásně. Samozřejmě rodinný dům ve Zdiměřicích je nádherný, postavil ho Stanislav Fiala, který byl třeba oceněn za budovu Drn na Národní třídě. Ale já bych si asi vybral tu chalupu, kterou využívá moje postava ke zklidnění nervů. Ta je opravdu malebná, tam se mi hodně líbilo. Až na tu jednu nestabilní záležitost, kdy bylo po dešti a při jedné scéně mě má syn, kterého hraje Vincent Navrátil, dovézt na motorce. Na ní jsem naposledy seděl s Martinem Dejdarem ve filmu Kluci z hor. Sám jsem ji řídil ve filmu asi před třiceti nebo čtyřiceti lety.

Zajímáte se sám o podobný typ zpráv, které byly námětem pro seriál a které přináší svými reportážemi Janek Kroupa a jemu podobní novináři?
Většinou sleduju televizi. Jméno Janka Kroupy samozřejmě znám, za jeho práci, kdy odhalil několik kauz v rámci své investigativní práce, jsem mu nesmírně vděčen. A nejen já!

Změnila zkušenost z natáčení přístup, jak budete zacházet s informacemi a jak budete vnímat obdobné zprávy?
Vychází to ze skutečných událostí, je to samozřejmě hodně upravené, i s ohledem na hodinovou stopáž. Pamatuju si, když jsme se poprvé setkali nad scénářem, zmiňoval zajímavou věc: k odhalení z velikého procenta slouží náhoda, která odhalila stopu vedoucí k pachateli. To hraje v objasnění případů obrovskou roli.

Jaká forma detektivky je vám milejší? Jsou to spíš ty typu Případy 1. oddělení, nebo naopak Boží mlýny pracující s určitou nadsázkou?
Sám jsem v jednom díle Případů 1. oddělení hrál. Tam mi to vyhovovalo, když se pánové Malinda s Marešem drželi faktů a vycházelo to ze skutečných případů. Přišlo mi to až polodokumentární, nezkresleně to ukazovalo práci vyšetřovatelů. Jinak v literatuře mám rád žánr thrilleru.