60%
Doktor Martin
- Komedie
Jak dlouhou dobu jste strávil s doktorem Martinem?
Nevím to přesně, ale je možné, že něco přes rok jsem strávil v Beskydech.
Čekal jste takový úspěch první řady?
No to víte, že nás to potěšilo. Ale trochu jsem předpokládal, že se to bude líbit. Že to bude mít až tak velký úspěch, to jsme nečekali. Myslím, že jsme tím dokázali, že všichni, kteří na seriálu pracovali, tak to dělali naplno. Celý štáb byl jeden z nejlepších, jaké jsem kdy v životě zažil.
Čím myslíte, že si Doktor Martin získal diváky?
Seriál je dobře napsaný a odehrává se ve v atraktivním prostředí. Navíc má příběhovou linku postavenou tak, že každá, i ta malá postava, něco znamená. Diváci už možná mají dost nekonečných, ne příliš dobře napsaných, pořadů.
Postava Martina Elingera má velmi specifický charakter. Může se taková role v pokračování ještě někam vyvinout?
Naopak vyvíjí se velmi zajímavě, ačkoli samozřejmě ne všechny její charakterové rysy. Některé naopak zůstat musí, protože jsou pro Elingera typické. I ve druhé řadě na sebe Martin Elinger nabaluje nové zážitky a zkušenosti, dostane se do zajímavých a pestrých situací. Myslím, že divák bude překvapen, kde se ocitne a s kým se potká.
V první řadě se ukázalo, že i pod drsnou slupkou, kterou Martin Elinger dává na odiv, je schovaný vnímavý člověk, který raději bude dále považován za arogantního, než aby svou dobrotu přiznal.
Je to tak. On je takový obhroublík a neurvalec, místy velmi nepříjemný. Ale tím se brání vůči svému okolí a situacím, které neumí řešit. Přestože má srdce na dlani, s lidmi neumí jednat. Proto někdy vystupuje nečekaně hrubě, nebo spíše nezdvořile. My i diváci víme, proč to tak je. V minulé řadě byla například scéna s jeho rodiči, kteří přijeli na Vánoce a hned na začátku mu velmi vyčinili. Když Elinger vyšel ven z domu a potkal Lídu Klasnovou, tak ji na milý pozdrav hned odpověděl: „Mlčte“. Postava Lídy to nechápala, ale my věděli, že předtím zažil něco, co se ho hluboce dotklo. Zatímco ona si řekla, co to zase mělo znamenat. Diváci ale s postavou Elingera soucítí, i když není zrovna nejmilejší.
Jak vlastně Martin Elinger zapadl do Protějova?
Já myslím, že do Protějova zapadl díky svým schopnostem. Váží si ho, což v posledním dílu všichni vyjádřili svým postojem k jeho odjezdu. Ale jak zapadl charakterově… Pořád šlape do hnoje, nicméně se snaží svým způsobem vnitřně zdokonalovat ve vztazích vůči okolí. Což se mu tu více, tu méně, daří.
Kdo si tedy získal jeho důvěru?
Vztahově si má co nejvíce říct se svou tetičkou, samozřejmě. S Lídou Klasnovou kolem sebe od začátku krouží, ale nikdy nevíme, jak to zrovna dopadne. Objeví se ale hodně nových postav, hlavně těch ženských, v podání například Lenky Vlasákové, Vilmy Cibulkové, Dany Batulkové nebo Ivy Janžurové.
Každý díl je hvězdně obsazený, potkal jste se s někým, kdo Vám udělal vážně radost?
S Ivou Janžurovou se vždy rád potkám, my už jsme se toho spolu nahráli! Spoustu manželských dvojic v Národním divadle, ať to bylo v Nobelovi, Komikovi, nebo v Divoké kachně. Hraje se mi s ní krásně, je výborná herečka, vždy skvěle připravená. Ale vyjmenovat to všechno! Vždyť je to čtyři sta šedesát postav! Moc rád jsem se potkal se slovenským hercem Ady Hajdu, který je pro mě úžasný parťák, skvělý člověk. Já vůbec mám rád, když pracuji s herci, kteří si cení toho, že se ocitli v takovém seriálu s takovou rolí, s takovou příležitostí a dají to najevo svým výkonem a svou připraveností.
Jak se Vám spolupracovalo s panem režisérem? Přeci jen jste společně v Beskydech strávili mnoho času. Změnil se nějak během natáčení?
Spolupracuje se mi s ním krásně a doufám, že jemu se mnou taky. Petr Zahrádka je trošku zvláštní člověk. Působí dojmem ospalého medvěda, který vyleze ze zimního spánku dřív, než bylo záhodno. Vypadá jako bručoun a spoustu lidí si myslí, že je nekontaktní a že je s ním těžké pořízení. Ale když ho znáte tak dlouho jako já, uděláte si opačný názor. Ten medvěd najednou žertuje. Má specifický smysl pro humor, nemazlí se s tím.
Minule jste říkal, že nejtěžší na natáčení bylo smířit se s tím, že budete mít na sobě neustále oblek…
S tím jsem se již smířil. Velmi rychle jsem pochopil, že na tom je celá role postavená. Martin Elinger dává svým vzezřením najevo svůj postoj k životu, jak se cítí. Možná, že v Anglii je to snadněji pochopitelné, protože tam doktoři a úředníci vůbec chodí v oblecích každý den. Ale na vesnici je to jinak. A to je to zábavné. Když Elinger číhá v lese na medvěda, v obleku leze v jehličí a dělá: brum brum, působí to komičtěji, než kdyby byl ve svetru a džínách. Ano, chvilku mi to trvalo a měl jsem s tím trochu problém, ale princip jsem pochopil. Problém je ale s praktičností obleku, čeho si divák nevšimne. Venku je třicet stupňů, vedro, a já mám na sobě černý oblek a utaženou vázanku. Stejně nepříjemné to je, když je naopak mínus šest. Prší, jdete lesem, tváříte se, že je vám skvěle, je jaro. A my přitom točíme v listopadu. Filmařina je v tomto zvláštní.
Ovlivnila Vás nějakým způsobem role Martina Elingera?
Často slýchávám od některých kolegů takové to: „Teď hraji Richarda II., úplně tím žiji, chodím spát jako Richard II., probouzím se jako Richard II. Je to tak stravující!“ Krásně mi to vysvětlil Marián Labuda. Ptal jsem se ho, zda se večer přijde podívat na představení. A on mi řekl: „Si normálny? Alebo čo? Mám večer voľno. Čo azda rušňovodič, keď príde domov, si ide zajazdiť na rušni?“ Umím se hluboko ponořit do některých situací Martina Elingera, dokáži si uvědomit hrůzu, radost nebo štěstí, které zrovna postava prožívá a snad to dokáži i vyjádřit. Ale když je scéna natočena, pro mě to končí. Vezmu papír se scénářem, který jsme právě dotočili, zmačkám ho a zahodím a pokračuji dál.
Vy za sebou nemáte příliš seriálových rolí. Přesto ale před několika léty nastala seriálová éra, kdy je pro herce občas lepší hrát v dobrém seriálu než v průměrném filmu. Kam myslíte, že se posouvá český seriál?
Máte pravdu, herci, a to opravdu i velké hollywoodské hvězdy, se přiklánějí spíše k seriálům, které jsou výpravné, bohaté. Nestydí se za to v nich účinkovat, protože mají daleko větší příležitost než ve filmu. Obecně mám pocit, že film ustupuje do pozadí. Do kin se moc nechodí, kinaři a distributoři zvedli finanční laťku příliš vysoko. Divák si koupí popkorn a kolu, konzumuje a je mu vcelku jedno, na co se dívá. My jsme chodili do kina s nadšením. A i ty filmy byly takové, že bylo na co se těšit. Dnes v kině ubývá legrace. Ani nevím, kdy se naposledy natočila česká filmová veselohra. Takový žánr už snad ani neexistuje. Kdy se natočilo něco podobného, jako Marečku podejte mi pero? Všichni řeší drogy, přebujelost sexu, podvody, tunelování, mafie. To jsou problémy, se kterými se člověk denně setkává v mediích. Chce si jít odpočinout do kina a bum, je to to samé. Přijde mi, že film sám na sebe tak trochu rezignoval a seriál vychází divákům víc vstříc.
Co Vy a seriály, sledujete nějaký?
Já na to nemám čas, ale někdy bych se rád díval. Hra o trůny by mě moc zajímala, můj starší syn to viděl celé a doporučoval mi to. Jeden čas jsem koukal na seriál Ztraceni, viděl jsem první řadu a bavilo mě to. Pak se to ale posunulo někam, kde už to na mě bylo moc. A tím se dostávám k počtu řad a natahování. V televizi se na podzim bude vysílat druhá řada Doktora Martina (rozhovor před premiérou druhé řady) a vím, že v Anglii jich bylo víc. Ale tímto se omlouvám divákům, ale pro mě bude druhá řada poslední. Je mi šedesát pět let a takové natáčení, kdy strávíte dvě stě dnů neustálým se učením nového scénáře je velmi vyčerpávající. Doufám tedy, že u nich najdu pochopení.
