Jiří Macháček o divných týpcích, cestě ke štěstí a německém sci-fi pornu

Ruda je majitel bušírny, tedy herny s výherními automaty, kterému se od prvního momentu začne sypat domeček klopotně vystavěnej z karet, takže by nám ho na jednu stranu někdy mohlo být i líto, ale protože propadl dojmu, že ke štěstí vede jen jediná možná cesta, a sice přes prachy, tak se mu můžeme směle i smát. Krom toho by se o něm taky dalo s úspěchem říct, že je to úplnej magor.

Baví. A právě hledat tu správnou míru nadhledu za jakých okolností je ten Ruda k smíchu a za jakých je k politování, je na té práci vzrušující.

V případě Rudy jsem do scénáře přispěl jen nepatrně, řekl bych maličkostmi, takovými okamžitými nápady, například.... a vidíte, ani si nemohu vzpomenout, takže to Petr Jarchovský asi pěkně napsal.

Já jsem si spolupráci s Ondrou poměrně dost pochvaloval už, když jsme dokončili Tomana, a to by se tady u Bouráka dalo klidně zkopírovat. My už si totiž s Ondrou žádné zbytečnosti navzájem říkat nemusíme. Oba o sobě víme, že nám jde o co nejlepší výsledek toho, co vzniká, a že všechno ostatní je až za bé. Takže abych použil Ondrův slovník, tak říkám, že naše spolupráce byla opět zalitá sluncem.

Ruda má ženu Jiřinu, kterou hraje Petra Nesvačilová, zaměstnává Bourákovu dceru Kamilu v podání studentky konzervatoře Veroniky Markové a už od školy miluje její mámu Markétu, kterou ztvárnila Kristýna Boková. Jak se vám s nimi hrálo?
Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale s Kristýnkou jsme to měli podobné jako Keith Richards s Ronnie Woodem, slovy Richardse: nejsme nejlepší kytarový hráči na světě, ale když hrajeme spolu, tak víme, že na nás nikdo nemá. A Veronika točila svůj první film, vlastně tam hraje hlavní roli a myslím, že to Ondra nemohl obsadit líp. Věřím, že ta holka nás ještě překvapí. No a Sváča (Petra Nesvačilová), to je taky přírodní úkaz, když jsem ji uviděl v kostýmu, tak jsem si musel říct jupí, konečně natáčím německé scifi-porno! Petra ale na každý pád potvrdila pravidlo, že blbou ženskou dokáže zahrát jenom ženská, která je chytrá.

Představte si, že s Ivanem točíte rvačku, je zima, vy ležíte v blátě, on stojí nad vámi a každou chvíli, když uslyšíte STOP, a když tam v tom blátě čekáte, až se vymění objektiv nebo přemaskuje krev, tak je Ivan vždycky první, kdo volá, rychle Jirku přikryjte, dejte mu čaj a podobně. Na to se nezapomíná. Ivan bezesporu patří k těm nejlepším hercům, se kterými jsem kdy měl tu čest něco dělat a nejen pro to, co jsem zmínil.

To je takovej klukovskej sen, když je vám deset nebo čtrnáct, tak si říkáte, pokud budu hrát někdy ve filmu, tak jedině rvačky a akční scény. Takže když se vám tenhle sen splní ve věku, kdy už vás zvolna začíná opouštět vaše pověstná leopardí mrštnost, tak si říkáte, zaplať pámbu, že se mi ten sen nesplnil třeba až v osmdesáti.

Absolutně inspirující. Jednak je třeba říct, že s Terezou jsme oba, a asi i díky divadlu SKLEP, náruživými milovníky poezie lehce pokleslé bizarní nádhery. Ale to, do čeho mě Tereza oblékla, mi taky dost pomohlo, že se mi ta postava Rudy zjevila nejen před očima, ale že jsem trochu nahlédl i do něj. Díky Terezko!

Je to domov mého dětství a vždycky bude, s tím se nedá hnout.