Andrea Sedláčková: O natáčení ve městě zkázy, inteligentním cirkusákovi a ceně za svobodu

Casting na režiséra tohoto filmu jsem vyhrála asi částečně díky své minulosti. Producentka a spoluautorka námětu ČT Věra Krincvajová mě totiž oslovila s tím, že bych si s Antonínem mohla rozumět, protože jsem zaprvé kdysi žila s fotografem a zadruhé také emigrovala a pobývala v cizině jako on. Nedá se vyloučit, že se také hledal někdo, kdo Antonína takzvaně „zvládne“. A možná pro mě hrálo i to, že se producentům líbil můj dokumentární film Život podle Václava Havla.

Znala jsem Antonínovo dílo, tedy víceméně černobílé fotky a život, fascinující svou barvitostí. Když jsem se poprvé s Antonínem setkala, byla jsem ohromená jeho bouřlivým charakterem. Působil jako lev. Divoký, hlučný, sebejistý. Inteligentní, vtipný, šarmantní. Trochu cirkusák. Provokující. Nikdy patetický. A také dojemný, protože se mi zdálo, že za sebevědomou maskou světáka se skrývá muž, který má strach a překonává ho velkým gestem. Takže jsem si řekla, že bych film ráda dělala, ale budu muset najít klíč, jak ho vyprávět, jak se k Antonínovi dostat a jak interpretovat jeho fotografie.

Ihned mě zaujal a zasáhl moment stojící v centru Antonínova života. Opuštění a znovushledání se se synem Michaelem. A také to, že Antonína v roce 1966 k emigraci vyzval jeho otec Jaroslav, jenž sice tedy přišel o vlastního syna, ale dostal náhradou vnuka, kterého vychovával první roky života. Řekla jsem si, že je možné vystavět napínavý a silně emocionální příběh o sbližování se syna s otcem, kdy film může působit i jako určitá terapie.

Syn Michael je také fotografem, tudíž se logicky přidružil nápad zaznamenat kroniku celé rodiny, kde i dědeček provozoval stejnou profesi, i když bez uměleckého záměru. Koncipovala jsem film jako pátrání po minulosti, kterou spolu neprožili, rekonstrukci jejich vztahu a hledání cesty k sobě samým. Neklidný, až dramatický osud klanu Kratochvílů vypadá jako z hraného filmu, ale je reálný a o to více působivý. Film má též ambici být esejem o umělecké tvorbě a o tom, zda Antonínovy fotografie, a fotografie všeobecně, jsou někdy, či vždy, odrazem autorova života, ačkoliv s ním často nemají prvoplánově nic společného.

Jak už jsem řekla, hned při prvních schůzkách jsem viděla, že Antonín sice hodně mluví, ale zároveň k sobě hned tak někoho nenechá proniknout, má obranný krunýř. Proto mě napadlo, že jediná osoba, jenž ho může prorazit, bude Michael. A koncipovala film tak, že hlavním tázajícím bude právě on. Michal to naštěstí přijal. Jasné je, že Antonín byl v pozici někoho, kdo se musí bránit, odejít před narozením dítěte není něco, co vzbuzuje sympatie. Ale Michael je elegantní v tom, že se svého otce vždy snažil pochopit a neodsuzovat ho, brát věci z pozitivní stránky. I když jeho bolest je patrná a čas od času se ve filmu v plné síle odhalí. Oba se ještě dnes vyrovnávají s pocitem prázdna, které každý jiným způsobem zažili.

Ano, je neuvěřitelné, že ačkoliv se potkali poprvé, když Michaelovi bylo devatenáct let, tak nejenže měli stejný hlas, stejnou intonaci a gesta, ale i například lásku k jídlu či neschopnost podvolovat se jisté realitě. Michal byl rebel jako jeho otec o generaci dřív. Oba zachránila fotografie, dala jim řád a smysl života.

Antonín pomohl Michaelovi na cestě k tomu stát se profesionálním fotografem. Mají podle vás jejich snímky něco společného?

Tondu zajímá destrukce, napjaté situace, tváře poznamenané hrůzou, baví ho improvizovat. Michael má rád řád, preferuje fotit v ateliéru portréty, v nichž je zobrazena harmonie a klid. Jako fotografové jsou zcela odlišní a předpokládám, že to byl i Michaelův záměr vydat se jinou cestou než jeho slavný otec, se kterým ho má každý tendenci srovnávat.

Říkala jsem si, že by bylo fajn, aby Tonda s Michaelem jeli někam fotit, nejlépe tam, kde už spolu byli v letech, kdy Michael Tondovi asistoval. Domnívala jsem se, že Tonda zvolí nějakou válečnou zónu, ale chtěl se vrátit do Černobylu. Na místo, kde nic není krásné. Černobyl je obrovský hřbitov. Smrt je zde permanentně přítomná a hrozící. Jste jako ve sci-fi, ale bohužel jde o realitu. Příroda si zde bere svou daň dravě zpět, v původně tří set tisícovém městě slyšíte jen vítr. Je to město zkázy, symbol naší civilizace, která je na jednu stranu všemocná a na druhou stačí lidská chyba a mistrovské lidské dílo se stane vražedným nástrojem. Je to také symbol komunismu, který zabíjel své občany, protože ideologie odmítla přiznat chybu.

New York je opozice Černobylu. Vše je tam barevné, tepající, hlučné, narvané, dravé, sebevědomé, nekompromisní. Je to největší trofej Tondovy minulosti. Asi nejšťastnější část. Určitě ta nejnablýskanější. Do které už ale nepatří. Jednak chce být tam, odkud pochází, jednak je citelně poznamenán kauzou #MeToo.

Nevšimla jsem si. Ale když Antonín vstoupí do místnosti, tak vždy s absolutní sebejistotou. Že takový byl už v mládí, je viditelné na fotografiích, když je mu 15. Je to king. A jistě i díky své sebedůvěře překonal nástrahy, které mu život připravil a dokázal se prosadit jako světově známý fotograf. Předpokládám, že jeho sebevědomí, možná někdy hraničící s drzostí, mu otevřelo dveře, kam se jiní neodvážili vstoupit. Ale bez Tondova talentu by to samozřejmě nešlo.

Na film se dá také dívat právě jako na sled událostí, díky kterým si Tonda kolem sebe vytvářel krunýř. Rodina pronásledovaná tajnou policií, hrozné podmínky v utečeneckém lágru, vězení ve Švédsku, nutnost zabíjet v Cizinecké legii, desítky válečných konfliktů, kterými pak prošel jako fotograf. Ačkoliv vše Tonda reflektuje s nonšalancí, je pochopitelné, že se to muselo projevit v jeho psychice a nakonec i na zdraví.

Byla jsem ráda, že oba na nápad přistoupili a takzvaně „hráli hru“, kdy se domnívám, že role byla o něco těžší pro Michaela, jenž byl mnou jaksi více režírovaný. Dokázal být přirozený a neustále vstřícný všem idejím a klást svému otci i otázky, které by možná nevyslovil. Chtěla jsem udělat film o identitě a jejím permanentním hledání, což je téma, které se více či méně odkrytě ukazuje na Antonínových snímcích. O svobodě, za kterou zaplatil velkou cenu. O lásce mezi synem a otcem, který se snaží urovnat rány způsobené tím, že si vždy šel za svým. A o synovi, který se snaží vypořádat s originálním otcem, jemuž nakonec promíjí. Snad se mi to podařilo a velmi se mi ulevilo, když Kratochvílové viděli výsledný střih a souhlasili s ním.

Z hraného filmu jsem zvyklá, že mě protagonisti – tedy herci – poslouchají. U dokumentárního filmu to jaksi neplatí. Leč tím to také bylo zábavnější, i když člověk si musí svoji autoritu tváří tvář Tondovi zasloužit, on vám nic nedá zadarmo. Hodně mi pomohli moji dva kameramani Baset Střítežský a David Cysař – nejenom uměleckým, ale i lidským přístupem a plným nasazením.

Platí, že žiji v Paříži, kde mám děti a práci a občas pracuji v Praze, kde mám rodiče. Po tomto „kratochvílovském“ roce se letos více věnuji střihu v Paříži. No a doufám, že se mým producentům podaří zafinancovat můj příští celovečerní hraný film.