Žil za železnou oponou a myslel si, že je jeho otec mrtvý. Nyní o vztahu syna a slavného otce vzniká dokument

Základním prvkem vznikajícího snímku je klíčový moment v ži­votě Michaela Kratochvíla, který žil za železnou oponou a do puberty se domníval, že jeho otec Antonín je mrtvý. Pak najednou zjistil, že je nejen živý, ale spíše živel a ještě k tomu mezinárodní celebrita. Pátrání po minulosti rodu Kratochvílů ukazuje, jak neklidné dvacáté století několikrát – a často bizarně – zasáhlo do osudů několika generací.

Nyní světoznámý fotograf Antonín Kratochvíl strávil první roky dětství v pracovním táboře ve Vinoři u Prahy, kam byl jeho otec Jaroslav s rodinou v padesátých letech vystěhován. V osm­nácti Antonín emigroval z Československa. Svého syna Michaela tak opustil ještě před jeho narozením. Prožil dramatický rok v rakouském uprchlickém táboře, strávil něko­lik měsíců ve švédském kriminále, bojoval v Čadu v barvách Francouzské cizinecké legie, odkud se mu podařilo utéct. V Amsterdamu vystudoval fotografii na prestižní Gerrit Rietveld Academie. Klid a úspěch na něj čekaly nakonec v Americe. Jenže to ho brzy omrzelo a Antonín se vydal fotografovat válečné konflikty a země proží­vající tragické události. Často pro své snímky risko­val život.

Po skoro dvaceti letech se Antonín Kratochvíl vrátil do své rodné vlasti, kde se poprvé setkal se synem Michaelem. Také díky svému otci se Michael stal fotografem. Antonín Kratochvíl pracoval jako fotograf pro prestižní periodika, mezi nimi například The New York Times, Newsweek, Vogue a Rolling Stone. Fotil válečné konflikty mimo jiné ve Rwandě, Bosně, Iráku, Sierra Leone nebo Afghánistánu.

Zatímco filmový štáb s kameramany Janem Basetem Střítežským a Davidem Cysařem strávil v Černobylu pět dní, Antonín Kratochvíl se do místa jaderné katastrofy podíval několikrát, poprvé v roce 1996. Kolegové se tehdy válečnému reportérovi divili, bylo to jen deset let od výbuchu ukrajinské elektrárny. Do Černobylu se Antonín vrací dodnes, se svým synem tam nejede fotit poprvé. Kdysi ho tam však Michael doprovázel coby asistent, dnes stojí vedle otce jako rovnocenný fotograf. Jedním z cílů této cesty je idea, že Michael i Antonín udělají fotografický portrét toho druhé­ho. Oba se portrétní fotografii věnují, před Antonínovým objektivem stály takové hvězdy jako jsou David Bowie, Bono ze skupiny U2 nebo například Johnny Depp.

Dokumentární film Můj otec Antonín Kratochvíl se následně bude natáčet v New Yorku i v Lovosicích, kde se Antonín v roce 1947 narodil a kde měl jeho otec Jaroslav Kratochvíl fotoateliér, dále pak v Poděbradech nebo Praze.

„Chci udělat film o hledání identity, což je téma vycházející z Antonínových fotografií. Bude to i film o svobodě, za kterou člověk často zaplatí velkou cenu. A především bude o lásce mezi synem a otcem, kdy Michael do osmnácti let o svém otci Antonínovi nic nevěděl. Zásadní roli sehraje i samotný akt fotografování, který spojuje rovnou tři generace Kratochvílů – dědečka, otce a syna,“ říká režisérka Andrea Sedláčková.

Životní příběh Antonína Kratochvíla, který emigroval koncem 60. let, se jí dotýká osobně. Sama Sedláčková emigrovala koncem 80. let a dodnes žije střídavě v Praze a Paříži. Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá vztahem k historické minulosti a stále ji připadá důležité vyprávět o tom, jak komunismus poznamenal lidské osudy. „Rozumím některým Antonínovým postojům k mateřské zemi. A též Michaelův příběh rezonuje s mým vlastním. Vím, že z vlivu rodičů není jednoduché se vymanit, jejich životy fatálně ovlivňují ten náš,“ dodává Sedláčková, která natočila například celovečerní snímek Fair Play (2014) nebo dokument Život podle Václava Havla (2014).

„Michael je kliďas, Antonín rozbouřený oceán. Michael introvert, Antonín showman. Michael se vyjadřuje distingovanou češtinou, Antonín mluví i v sedmdesáti jako klacek z periferie. Ale jinak se Michael otci neuvěřitelně podobá. Příběh vypadá jako z hrané­ho filmu, ale je reálný a o to více působivý,“ doplňuje producent Martin Hůlovec.

Snímek Můj otec Antonín Kratochvíl vstoupí do českých kin v roce 2020.