Pavel Liška: Rozhovor mimo jiné o tom, jak se mu v novém filmu hraje ženská role

No, poprvé to není. Já mám školu HaDivadla, kde jsme si založili ještě uvnitř divadla naše další autorské divadlo, Komediograf. A tam jsme hráli snad všechno. Od kosmonautů přes mimina, pecen chleba, až po nejrůznější samice a samosebou i ženy. Vnadné i nevnadné, staré i mladé, ženy s anomáliemi... Bez hlavy, i ty, které vypadaly jedna ku jedné jak muži.

Pokud budeme počítat živé herce, tak jsem se potkal jen s hlavním dětským hrdinou Sebíkem a s panem Mirkem Krobotem. A oba byli stejně dobří, vynikající. Tak to je myslím pochvala, jak pro Sebastiána, tak i pro Miroslava. Pan režisér Janek nám to nijak nekazil, tedy ho musím taky pochválit.

Byl dobrej! Vrstevnatej a opravdově lidskej. To není v pohádkách samozřejmé. Je to pohádka pro velké i malé. Má univerzální jazyk a každý si přečte, co je určené právě jemu. A pak mě tedy samozřejmě pohltila ta Konvičková. Je to jediná negativní a vlastně ta nejnegativnější postava z celé pohádky. A já ji ale najednou začal chápat a rozumět jejímu chování. Bylo mi jí vlastně líto a přišlo mi to nespravedlivé a začal jsem za ni bojovat. Ona prostě jen potřebovala pohladit, když byla malá holčička. Lidé se nerodí zlí.

Já se necítím být hercem spíše pro děti, vůbec takhle nepřemýšlím. Ale hraní pro děti je hodně inspirativní. Jako herec si můžete mnohem víc dovolit, než jen... Existovat.

Bylo to pro mě částečně nové, ale cosi jsem už takhle na modrou točil. Dokázal jsem si to docela představit, že to může skvěle fungovat. Doufám, že to skvěle i fungovat bude.

Pochází odtud můj kamarád ze studií na JAMU, z prvního angažmá v brněnském HaDivadle, pak Na zábradlí… Pepík Polášek. A pak tam taky působil Baťa nebo Zappa, jeden z nich, a oba mám rád.