Režisér vypráví o neuvěřitelném pravdivém příběhu trojčat, které na téměř 20 let rozdělil experiment

Pracoval jsem jako šéf oddělení v londýnské produkční společnosti Raw. Měl jsem tehdy v popisu práce poslouchat náměty příběhů, s nimiž za námi přicházeli režiséři a producenti. Jednoho dne mi s tímto příběhem zavolal velmi talentovaný mladý producent Grace Hughes-Hallett. Hned mi bylo jasné, že je to jeden z nejpodivnějších příběhů, co jsem kdy slyšel. Okamžitě jsem věděl, že to musím natočit, a tak jsem se pustil do přesvědčování společnosti Raw a investorů, že jsem na tu práci ten pravý, i když by to byl můj první celovečerní film.

Jsou to poutaví, přirození vypravěči - mají opravdové charisma - ale zároveň byli trochu odtažití a nedůvěřiví. Ale když si uvědomíte, co se jim v životě přihodilo, nepřekvapí vás, že jen tak někomu nevěří. Nicméně díky tomu, že se projekt připravoval pět let, se nám podařilo získat jejich důvěru, což bylo pro vznik silných a působivých rozhovorů zásadní.

Vlastně hodně času: osobní setkání, setkání s jejich rodinami. Už před tím se řada lidí pokoušela jejich příběh vyprávět, ale z mnoha důvodů z toho sešlo. Když se o nich dozvěděla v roce 1980 veřejnost poprvé, byl kolem toho docela rozruch a všichni říkali: „Natočíme váš příběh.“ Ale nic z toho nebylo. Hodně jim naslibovali, ale nic z toho se neuskutečnilo. Takže i když měli zájem film natočit, byli zároveň dost skeptičtí. Když jsem jim poprvé ukázal hotový film a jim se moc líbil, měl jsem pocit zadostiučinění, že se mi podařilo splnit svůj slib. Jedinečný příběh těchto trojčat pro nás představoval řadu různých zajímavých dilemat. Například když točíte film, kde se lidé vrací k něčemu velmi obtížnému z minulosti, nabídnete jim před začátkem natáčení psychologa, abyste se ujistili, že to emočně zvládnou. Zároveň jsme si byli žalostně vědomi toho, že tito bratři nemají, vzhledem k tomu, co si zažili, o psycholozích vysoké mínění. Nakonec jsme jim to přeci jen nabídli, oni to odmítli a my se po zralé úvaze rozhodli na ně netlačit a natáčet i bez toho. Po celou dobu jsme museli mít na paměti, že tento filmařsky unikátní příběh je zároveň životní realitou oněch trojčat: po desítky let byli obětí lží a manipulací.

V osmdesátých a devadesátých letech tu bylo několik pokusů. Slyšel jsem konspirační teorie o tom, že někteří lidé a organizace zapojení do studie byli napojeni na politiky a média. Rozhodně souhlasím s Lawrencem Wrightem, který ve filmu říká, že by řada vlivných lidí uvítala, kdyby se film nenatočil. Nám se to podařilo podle mě ze dvou důvodů: zaprvé od začátku studie uběhla dlouhá doba, mnozí zainteresovaní už nežijí (a ti, co ještě žijí, o tom odmítají mluvit), méně lidí tedy aktivně bránilo vzniku filmu, než by tomu bylo dřív. A zadruhé jsme se, myslím, poučili z chyb předchozích filmařů a velmi pečlivě jsme si naplánovali, koho, kdy a jak oslovíme, aby o tom celém vyprávěl.

Hodně se zajímám o psychologii - dokonce jsem ji studoval na univerzitě - obzvlášť o situaci v 50. a 60. letech, kdy byl o toto téma velký zájem a řada tehdejších experimentů byla z pohledu současných standardů eticky velmi sporná. Je podle mě příliš zjednodušující tvrdit, že autoři „Studie dvojčat“ byli zlí lidé, i když chápu, že to tak někdo cítí. Když Lawrence Wright vysvětluje, proč slušní lidé s nejlepšími úmysly občas dělají špatné věci, používá termín „korupce z ušlechtilosti“. Je přesvědčen, že se tito vědci upřímně snažili posunout lidské vědění ohledně toho, na kolik nás ovlivňuje výchova a nakolik genetika, jen přitom ztratili ze zřetele lidský rozměr. Já osobně si myslím, že v tom hrálo významnou roli i ego a osobní ambice, ale tím zajímavější ten příběh je. Nemám zájem dělat film o těch dobrých, a o těch špatných. Chci točit o lidských bytostech a jejich bohaté a znepokojivé komplexnosti. Nechtěli jsme vědce nijak démonizovat, ale protože jsme příběh vyprávěli z pohledu trojčat a jejich rodin, bylo důležité si přiznat, že studie měla na osobní úrovni ničivý dopad. A ty škody jsou patrné dodnes.

Je důležité znovu zdůraznit (jak už zaznělo ve filmu), že tito dva psychologové měli v té studii jen velmi okrajovou roli. Natasha byla Neubauerovou výzkumnou asistentkou, ale nikdy nebyla do samotné studie zapojená a Lawrence na studii pracoval jako výzkumný asistent jen devět měsíců, než odešel. Takže pokud to občas vypadá, že svých činů dostatečně nelitují, bude to nejspíš tím, že nemají pocit, že by měli čeho, vzhledem k tomu, že oni tu studii nenavrhli, ani ji neprováděli. Film také zdůrazňuje důležitost historického kontextu. Jak říká Natasha: „v 50. a 60. letech to nebylo považováno za něco špatného.“ Lawrence přiznává, že to z dnešního pohledu bylo „něco bez pochyby neetického.“ Mám pocit, že ho to dodnes trápí, i když se na tom podílel relativně krátce. Myslím, že v mnoha ohledech by měli Natasha a Lawrence sklidit obdiv za to, že o experimentu promluvili. Řada jiných lidí do něj byla zapojena mnohem víc, a přesto odmítli promluvit, byť jen na telefon, když jsme je o to požádali. Někteří mají dodnes v New Yorku psychiatrickou praxi. Bez lidí jako Natasha a Lawrence bychom o té studii věděli ještě méně.

Pokud vím, byl Lawrence prvním novinářem, který o té studii psal a přitáhl k ní větší pozornost. Vědělo se o ní ve velmi úzkých kruzích v rámci komunity zabývající se výzkumem dvojčat, kde byla považována za vysoce kontroverzní a poněkud zahanbující. V roce 1995 psal Lawrence článek pro New Yorker o rozdělených dvojčatech a během rozhovorů s řadou předních výzkumníků v této oblasti se o této obskurní práci od jednoho z nich, kteří na ní pracovali, dozvěděl. V článku pro New Yorker se o tom zmiňuje jen krátce, ale pak se tím zabýval detailněji a věnoval tomu kapitolu v knize, kterou později napsal: Twins: And What They Tell Us About Who We Are. Byl jsem trochu nervózní, když jsem se měl s Lawrencem spojit, je to přeci jen skoro legenda (za knihu The Looming Tower dostal Pulitzerovu cenu) a je velmi zaneprázdněn, ale byl velmi srdečný a přátelský. Jeli jsme za ním natáčet do Austinu a poprvé jsme se s ním setkali během koncertu jeho bluesové kapely, kde hraje na klávesy! V příběhu má klíčovou roli jako první novinář, který „odhalil“ tento experiment a který jako první novinář kontaktoval trojčata ohledně Neubauera a celé studie.

Výhodou čtyřleté přípravy filmu bylo, že jsem měl dost času o příběhu těchto trojčat přemýšlet, včetně toho, kdy jednotlivé věci prozradit. V jejich příběhu jsou prvky, které z něj dělají psychologický thriller, film ve styl Bourneova ultimáta, zkoumající samotnou identitu. Přišlo mi důležité ten příběh odvyprávět co nejpoctivěji. Proto jsem se musel skutečně dobře zamyslet nad tím, kdy ve skutečnosti jednotlivé informace zjistili. Pokud chcete, aby to s nimi mohli diváci prožít, musíte je dostat do stejné pozice, jako byli kdysi oni. Aby s trojčaty sdíleli jejich perspektivu, musíte je nechat ve stejné nevědomosti. Z filmařského hlediska mě na tomto filmu zaujalo, že se tu vlastně snoubí dva naprosto odlišné typy dokumentárního filmu. Máte tu narativ v minulosti, archivní práci, rekonstrukci starého příběhu, a pak tu máte současnou realitu, to, čemu v Británii říkáme „současnost“. Jsou to velmi odlišné typy natáčení, pokud jde o tón, tempo a načasování, a nebylo vůbec jednoduché to vzájemně sladit. Příběhy z minulosti jsou často sestřihané tak těsně, že to působí, jak by se před vámi odehrávalo drama, kdežto v současném modu vše plyne mnohem volněji. A pohybovat se mezi těmito dvěma rovinami je skutečná výzva. Proto jsem do filmu vložil část, kdy se trojčata zvednou a odejdou z formálního rozhovoru - je to jakýsi okamžik odlehčení mezi těmito dvěma natáčecími styly.

Upřímně řečeno, ano. Ne tedy toho, že by to zarazili lidé ze CNN Films nebo jiný investor, ale vždycky, když se něco stalo nebo když jsme ztratili přístup k někomu či něčemu, napadlo nás: „Kdopak tady tahá za provázky?“ S produkční Becky Read jsme se museli často navzájem přesvědčovat, abychom nebyli paranoidní, protože jakmile s tím začnete, může vás to úplně paralyzovat.

Byl bych moc rád, ale připadá mi to vysoce nepravděpodobné. Instinktivně vám přijde, že by studie měla být naprosto transparentní, a že by měli být informováni všichni, kdo v rámci ní byli předmětem zkoumání, ale organizace, která má pod kontrolou všechny záznamy tvrdí, že musí vůči těm, kteří ještě nebyli identifikováni jako účastníci studie, zachovávat mlčenlivost a důvěrnost. Existuje tu morální a etické dilema, jestli jim říkat teď, když jim je kolem padesáti, šedesáti, že byli součástí experimentu a mají dvojče, které už možná zemřelo a které nikdy neviděli. Je to složité rozhodnutí a chápu, proč se dotyčné organizaci nechce všechny záznamy zveřejnit. Osobně si ale myslím, že by měli.

Místo abych vám odpověděl přímo, povím vám dvě věci, které mě v přemýšlení ovlivňují. Během těch pěti let, kdy film vznikal, jsem se oženil a narodil se mi syn. Od prvních okamžiků jsem viděl, že má vlastní osobnost. A to pro mě byl přesvědčivý argument ve prospěch vlivu genetiky. Ale zároveň jsme se při natáčení z materiálů o trojčatech dozvěděli, že Eddieho umístili do náhradní rodiny a oddělili od Davida a Bobbyho ještě jako kojence. Je jasné, že tato ranná separace mu musela způsobit trauma, dlouhodobý emocionální distres! To mě vede k myšlence, že výchova, nebo její nedostatek, hrála bez pochyby v utváření Eddiho osobnosti už od ranných stádií významnou roli. Asi nejsrozumitelněji to říká ve filmu Lawrence Wright: „Geny vás vybaví jistými předpoklady, kam se budete v životě ubírat, ale okolní prostředí může tuto přitažlivou sílu překonat.“

Poznáte herce v ikonických siluetách? II. část