Jiřina Bohdalová o důvěřivosti starých lidí, fyzickém násilí a hlasité akci před kamerou

Marek Epstein vám psal roli Květy Galové přímo na tělo. Čím vás ta postava oslovila?
Marek Epstein mě osloví vždycky. Je to jeden z nejlepších autorů u nás. Už s tímhle vědomím k jeho scénářům přistupuji. Nikdy bych ho nezahodila. Přiznám se, že jsem věděla, že něco píše a já na to poctivě čekala tři roky.

Vaším hereckým partnerem ve filmu je Kryštof Hádek. Toho jste si vybrala sama?
Ne. Jako první jeho jméno vyslovil Jirka Strach a hned v těsném závěsu jsem kontrovala „To je ono!“ V tom mezi námi byla naprostá shoda.

Máte za sebou stovky rolí, jaká je ale tato?
Byla to jedna z nejtěžších rolí, jakou jsem kdy ztvárnila. V textech Marka Epsteina je vždy nejdůležitější lidský příběh. Proto jsem chtěla, aby postava Květy Galové byla věrohodná. Musela jsem zahrát opravdu starou a velmi osamělou paní. Já jsem ale stále plná života. Byl to pro mě vlastně velký protiúkol. Je to paradox, ale musela jsem se nechat ještě „zestařit“. Tato figura mi dala takzvaně trochu zabrat.

Téma Klece je osamělost a důvěřivost starých lidí. Vnímáte to jako velký problém dneška?
Ano. Já jsem také senior, a když ve zprávách občas slyším, co se stalo, tak se jen divím. Moje fantazie nedosahuje zdaleka reality těch podvodníků. Staří lidé jsou důvěřiví, my jsme na podobné praktiky nebyli zvyklí. Kdyby se našlo aspoň pár lidí, kteří si začnou dávat pozor ve své důvěřivosti, tak náš film splnil účel.

Mezi vaší postavou a postavou Kryštofa Hádka dojde i k fyzickému násilí. Bylo to pro vás složité?
To víte, že se to nehrálo dobře. Naštěstí jsme u natáčení měli kaskadérku, která mě zastoupila v těch nejvypjatějších scénách. Nicméně jsem si tam „užila“ taky. Ne že bych měla dutou hlavu, ale občas to hodně zadunělo.

Nebylo to svým způsobem pro Kryštofa ještě složitější?
Určitě. Ale je opravdu dobrý herec, tak to zvládl. Kolikrát než jsme jeli naostro, tak se mi omlouval, že mně bude muset jednu dát.

Další důležitou postavou snímku je režisér Jiří Strach…
Ano. Už jsme spolu točili Povodeň s Jiřinou Jiráskovou, Vrásky z lásky nebo Anděla Páně 2. Už jsme staří spolupracovníci. Já si ho opravdu velice vážím a dám na něj.

Klec je komorní drama, založené na velkých hereckých výkonech. Vy už máte za sebou třeba Ucho nebo Fany. Máte ráda tento žánr?
To víte, že jo. Myslím, že to musí mít rád každý herec. Mám hlavně ráda pravdivé příběhy, protože tomu musím prvně uvěřit já a pak se do té role mohu takzvaně obléknout. Pokud tomu příběhu nevěřím, tak to nehraju.

Role si tedy vybíráte podle scénáře?
Já už ve svém věku nemusím pracovat na složenky. Chápu mladší, kteří to dělat musí. To se nedá nic dělat. Ale já už to nemusím, tak si opravdu vybírám jen to, co mě osloví. Poctivě čtu scénáře a poctivě říkám svůj názor. Když mě něco osloví, tak doufám, že to následně zaujme i diváky.

Klec je televizní film a vy jste s televizí hodně spjatá. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?
Nedělám rozdíly mezi filmem a televizí. Já hraju úplně stejně, ať je to film pro televizi nebo určený do kin. To je spíš otázka pro režiséry nebo kameramany. I když myslím, že v dnešní době už ten rozdíl není žádný.

Je na dnešním způsobu natáčení něco, co vám vyhovuje?
Tolik se toho oproti minulosti nezměnilo. Jen dnes se místo kamera říká akce. Slovo kamera lze říct potichu, ale slovo akce se vždy musí říct nahlas, a to mě vždy vyruší.

Poznejte filmy s Karlem Rodenem