Roman Luknár: O tom, jaké je to vžít se do kůže rodičů zavražděného chlapce
Film Ostrým nožom je inspirovaný událostmi, které se odehrály před 13 lety, ale jeho téma rezonuje i dnes, kdy slovenská společnost prochází zkouškou hodnot a ochotou za ně bojovat. Čím je film Ostrým nožom podle vás aktuální i dnes?
Pracoval jsem jen na pár filmech, které byly natočené podle skutečných událostí. Většinou šlo o literární předlohy, které v sobě nesou vymyšlený příběh, aby zaujaly diváka. Příběh filmu Ostrým nožom je však všeobecně platný, protože to, co se stalo rodině Daniela Tupého, se může v neprávním státě stát komukoli. Když jsem dostal nabídku zahrát si postavu otce, vzal jsem jí. Viděl jsem, co se v naší společnosti děje - že obyčejným lidem se tu stávají křivdy a měl jsem potřebu se k tomu vyjádřit. My dnes nemáme právní, ale právnický stát, kde každý ví, že může opsat diplomku a získat titul. Měl jsem pocit, že se k tomu jako občan musím také vyjádřit a říct, že takto se věci nemají dít. To není demokracie. Oficiálně tu demokracii máme, ale demokrati - jak říkal Masaryk - nám chybí.
Jak jste prožíval vraždu Daniela Tupého, když se stala?
V Petržalce jsem dělal několik aktivit. Například jsem vytvořil krytý park pro děti, aby si mohli hrát v bezpečí. S kamarádem jsme také vymysleli prostor na lodi, kam se chodili představovat umělci z celého Slovenska. Potom jsem odjel do Španělska a asi měsíc na to se stala ta vražda. Nedaleko té naší lodi. Takže se mě to trochu dotýkalo. Věděl jsem, co se v tom okolí děje. Člověk si všimne, že je tam místo, kde se prodávají drogy. A na tom byla vlastně postavená obhajoba obviněných, přitom oni byli ti, kteří byli zfetovaní. Jako otec dvou synů jsem se uměl vžít do kůže rodičů zavražděného chlapce a představit si, co při tom asi museli prožívat. Během natáčení jsem zažil například i to, když jeden chlap přišel k budově univerzity a začal kopat do stěny, na které visí pamětní deska pro Daniela Tupého. Rozčiloval se, proč dali pamětní desku dealerovi drog. Toto je těžko pochopitelné.
Postava otce Ľuda je s diváky od začátku až do konce filmu. Jak jste pracoval s výrazem? Co jste chtěl přenést na kameru?
Ono to šlo samo. Mám dva syny, nemusel jsem hrát. Spíš jsem se musel brzdit v emocích. Pokud jde o práci se scénářem, ten jsem nečetl. Nikdy to nedělám. Je úlohou režiséra, aby mi řekl, co chce. Já jsem materiál, který si může tvarovat.
Ostrým nožom vypráví o otci, který se snaží bojovat s větrnými mlýny, aby dosáhl spravedlnosti pro svého mrtvého syna, zatímco se mu rozpadá rodina. Který z motivů - boj se systémem nebo boj se sebou samým je pro vás výraznější?
Myslím si, že jsou si rovnocenné. To, že se otec vzdaluje rodině, je důsledkem toho, že vnější svět nefunguje, jak má. Že se nemůže dovolat pravdy a ještě udělají z jeho syna dealera. Samozřejmě, že se vztahy v rodině naruší. Podle mě je podstatnější - tím nechci urazit rodiče, že se na Slovensku neřeší zásadní kauzy.
Film nenabízí moc okamžiků na oddych od toho, čím si otec prochází. Nese v sobě výčitky za to, jaký měl vztah se synem.
To se rodičům stává. I mně se to stalo. Když moje děti dospívaly a nebylo to jednoduché, někdy jediné, co vás napadne, je rozkazovat a křičet. A přitom dítě chce, abyste ho aspoň jednou pochválili. Takže vztah filmového syna Davida s otcem Ľudom jsem si také zažil. I přesto, že můj vztah se synem je jiný. Dokážu pochopit bezbrannost otce a to, že nenachází řešení. A hlavně, když si uvědomí, jak se k synovi choval a že ho vlastně ani neznal.
Dostal jste se při natáčení na hranu?
Samozřejmě. Přece jen jsme točili o tom, co se skutečně stalo. Rodiče ztratí syna a stále žijí ve společnosti, kde se i po 13 letech dějí takové věci, jaké se dnes dějí. Ti u moci se jen smějí a ti, kterým je ublíženo, si nesou sebou bolest. A pravdy se nedovolají.