Ondřej Sokol o „naší“ mladé demokracii, dvou režisérech na place a krocení Jana Hřebejka

Popište prosím svou postavu Rédla?
Roman Rédl je voják, bývalý výsadkář, který v době, ve které se příběh odehrává, pracuje jako vojenský prokurátor. Má před sebou velmi slibně se rozvíjející kariéru, pracuje na procesu, který ho může vynést opravdu vysoko. A v této chvíli ho osloví soused z paneláku, který pohřešuje pár dní svého dvacetiletého vnuka. Rédl se rozhodne využít svých kontaktů u policie, aby mu pomohl. Postupně ale zjišťuje, že se tím čirou náhodou připletl k případu, který celou jeho kariéru může ohrozit a možná́ i zničit.

Musel jste si kvůli projektu nastudovat nějaké dobové reálie?
Ano, je to vlastně „dobový” film, ale já tuhle dobu velmi intenzivně sám prožil a znám ji. A jelikož jsem měl v době, kdy se film odehrává, 21 let, zajímal jsem se o všechno kolem sebe absolutně zásadně. Všechno, o čem se tam mluví, jsem prožíval. Bavilo mě, že jsem se díky práci scenáristy Miro Šifry na některé ty věci podíval s odstupem a s daleko objektivnějšími informacemi a pohledem na věc. Pár věcí mě dokonce hodně překvapilo a hodně zasáhlo můj pohled na tehdejší události.

Jaká pro vás byla spolupráce s režisérem Janem Hřebejkem?
Taková, jakou jsem už poznal na předchozích filmech. Chtěl bych najít nějaké méně pompézní slovo, ale nedaří se mi to a musím znovu říct, že úžasná. Honza mi každý natáčecí den znovu i třeba jenom nějakou maličkostí dokazoval, že to výjimečné místo mezi českými režiséry si nezískal jen tak. Měl neuvěřitelný zájem o projekt a přirozený respekt u celého štábu. Kdo tam byl šéf skutečně nebylo pochyb. A přitom se pořád snažil nedělat to jenom jako rutinu. Každý den přišel s něčím nevyzkoušeným, s něčím, o čem ani sám nevěděl, jak může dopadnout.

Vedle herectví se věnujete také režii. Jak to vypadá, když jsou na place dva režiséři?
Myslím, že mi to problém rozhodně nedělalo. Mám pocit, že jsem daleko poslušnější vůči režisérovi než spousta herců, protože vím, jaká zodpovědnost na něm leží. On zkrátka celé to dílo dává dohromady.

Jak jste se vypořádal s akčními scénami?
Je tam spousta akčních, násilných scén a musím ocenit Jana Hřebejka, protože on se během natáčení stal jejich mistrem, přestože má osobně k násilí odpor. Mám pocit, že některé scény byly skutečně ve filmech ještě neviděné a bezprecedentní a ke konci už jsme skoro museli Honzu krotit.

Čím si myslíte, že může tento projekt zaujmout diváky?
Myslím, že pro mou generaci a pro generace mně blízké to bude hodně zajímavá a často i překvapivá sonda do doby vzniku naší stále ještě mladé demokracie. Ta revoluce i celý následný přerod neprobíhal vůbec standardní cestou. Všechno se řešilo bez nějakého návodu, často se šíleně improvizovalo, často se staly věci, které měly obrovský vliv i na to, v čem žijeme dnes. Proto je to určité zajímavé.

Já jsem často hodně naštvaný, když se divám na některé filmy, co teď vznikají o naší historii, protože mám pocit, že je to zacházení s historií stejně tendenční a ideologické, jako bývalo za komunistů, jenom opačně. A velká hodnota této minisérie je v tom, že dost přísně trvá na tom nečernobílém dělení postav. Nejsou tam zlí komunisté a hodní disidenti. Snaží se opravdu objektivně a komplexně popsat celou tu divokou dobu. A ještě pomocí napínavého a dramatického děje. Takže těch důvodů, čím může tenhle projekt zaujmout, je myslím dost a dost.