Herečka Soňa Norisová o smíchu během natáčení, nejoblíbenější pohádce a vánoční pohodě

Poslední dobou to vypadá, že detektivka je žánrem, kde jste jako doma. Čím je film Ten, kdo tě miloval jiný?
Už jen tím, že je to film. Ty ostatní byly většinou seriály. I když každý z nich byl svým způsobem jiný, každý žánrově trochu jinam posunutý. A film Ten, kdo tě miloval? Ten je pro mě velmi zajímavý, protože je to svým způsobem drama, i když je tam kopec srandy.

Na jakou scénu z natáčení nezapomenete?
Nejtěžší je vždy první den natáčení, kdy si moc nevěřím a pochybuji o sobě. Nevím úplně přesně, jak to všechno bude fungovat a ještě do toho čeština… Tyto pocity velmi rychle opadly, protože na place byla velmi příjemná atmosféra. Režisér, kameraman, herečtí kolegové, zkrátka všichni byli v klidu a hodně jsme se nasmáli. Svého filmového manžela - Pavla Řezníčka znám už dlouho a vím, že je smíšek jako já. Ale že se “odbourávala“ i Evička Holubová nebo Lukáš Vaculík, tak to jsem nečekala. Jednu velmi důležitou scénu u štědrovečerního stolu jsme téměř nedotočili. Tekly nám slzy od smíchu. Bylo to náročné, ale nakonec jsme všechno zvládli.

Pamatuji si scénu, které jsme se všichni trochu báli. Říká se, že natáčet s dětmi a se zvířaty je nejtěžší, ale my jsme měli velmi šikovné děti a perfektního psa, který občas jen nedělal přesně to, co se po něm chtělo. Šlo o scénu, kdy přijdu za kluky do jejich pokojíčku a oni mají v postýlce psa. Jdu se jim omluvit, že jsem jim nevěřila. Taková hezká a dojemná scéna, kterou nakonec ten náš pejsek úplně změnil. A jelikož to režisér nezastavil, tak jsme improvizovali podle toho, co chtěl dělat pes. Kluci byly výborní, autentičtí. Režisérovi se to nakonec tak líbilo a vůbec mu nevadilo, že je to jiné než ve scénáři a nechal to tam.

Vy jste tam měla i scénu s jinými zvířaty, třeba s kapry…
Ano, to bylo trochu nepříjemné (smích). Když jsem kapry vzala do rukou, zjistila jsem, že pořád žijí, takže moje reakce opravdu nebyla hraná. Stalo se nám to i doma, když jsme si mysleli, že už je po kaprovi a ještě nebylo.

Jak řešíte zabíjení kaprů doma?
Teď to u nás neřeší nikdo, protože můj muž je vegetarián, takže stačí, když koupím kousek hotové rybky pro mne a pro syna. Tenkrát se to stalo tátovi, byla jsem malá a bohužel to viděla. Prosily jsme ho se ségrou, ať kapry zabíjí, když nebudeme doma.

Jak se vám pracovalo s režisérem Janem Pachlem?
Velmi dobře a nebylo to poprvé. Už jsme spolu jednou dělali. Byla to povídka Zamilovaná z cyklu Škoda lásky pro Českou televizi. Natáčelo se ve velmi podobných podmínkách. Mám trochu pocit, že Honza si doslova libuje v těch nejšílenějších podmínkách, kdy je všem strašná zima nebo jsou třeba pod silnou vrstvou prachu, na druhou stranu se mu vždy podaří vykouzlit krásnou atmosféru. Zajímavé je, že povídka Zamilovaná byl projekt, na kterém jsem se poprvé potkala s Pavlem Řezníčkem i Vaškem Postráneckým. Takže jsme se tu znovu potkali jako ta trojka z té povídky. A i vlastně v trochu podobných vztazích. Honza jako režisér ví, co chce, má svoji představu, ale zároveň se nechá inspirovat hercem, nechá nás říct názor, protože ho zajímá. A je s ním sranda. Pracuji s ním moc ráda.

Který film Marie Poledňákové máte nejradši?
To je těžká otázka. Samozřejmě S tebou mě baví svět, to je klasika, tu mají rádi všichni. Ale také miluji filmy s Tomášem Holým - Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. V podstatě na jakýkoliv film Marie Poledňákové, který jde v televizi, se vždy ráda podívám.

Vaše popularita v Čechách stoupá, přemýšlela jste o stěhování?
Ne, nepřemýšlela. Vyhovuje mi, že sem mohu jezdit na návštěvy i pracovat a jsem za to vděčná. Rodinu mám na Slovensku, tam jsem doma.

Jak trávíte Vánoce?
Snažím se mít Vánoce bez stresu, ale ne vždy se to podaří. Jen jednou jsem nakoupila všechny dárky už v říjnu. Tenkrát to bylo perfektní a žádný předvánoční stres jsem neprožila. Chtěla bych to tak dělat každý rok, ale nedaří se mi. Když jsme točili Ten, kdo tě miloval, zběsile jsem 21. prosince pobíhala po Karlových Varech a kupovala dárky.

Vánoční čas pro mne znamená: že peču, všude nepořádek, mouka, cukr, ořechy, vůně, dítě, do toho popíjení vína a nějaké příjemné koledy. To jsou moje Vánoce. Příprava znamená mnohem víc než Vánoce samotné. A samozřejmě nesmí chybět moje nejoblíbenější vánoční jídlo - kapustnica mojí mámy, tu miluju, ale neumím jí uvařit.

Je pro vás těžké přecházet z češtiny do slovenštiny a nazpátek?
Teď už nemám problém přecházet ze slovenštiny do češtiny. Faktem ale zůstává, že vždy když začínám točit v Čechách, snažím se „do toho dostat“. Minimálně tím, že poslouchám česká rádia, snažím se mluvit, abych si obnovila artikulaci, uchopit melodii češtiny. Rozdílů je spousta, i když se to na první pohled nezdá.

Vaše nejoblíbenější vánoční pohádka?
Tak to mají asi všichni, asi to budu opakovat, ale je to úplně jasné - Tři oříšky pro Popelku.

Co byste popřála divákům k Vánocům?
Aby je měli krásné, aby se dokázali podívat na svět tak, jako když byli malí, aby vše bylo víc magické a čarovnější, aby věřili na zázraky, na to, že ten Ježíšek určitě přijde a že nás všechny má rád. A hlavně přeji, aby všichni byli v pohodě a zdraví.