Benjamin Tuček: Poslední tři roky jsem strávil na Marsu

Nápad na dobrodružnou výpravu na Mars měl systémový inženýr a vesmírný architekt se zaměřením na lety a pobyt člověka ve vesmíru, Dr. Ondřej Doule. Zkušenosti z projektů s NASA Kennedyho vesmírného centra a ze svého působiště na floridském technologickém institutu chtěl využít ve filmu, který by propagoval lety na Mars. Postupně vzniklo jádro budoucí posádky, tvořené pražským divadlem Vosto5. Mým úkolem bylo sladit představy vědce, který se zabývá architekturou udržitelných ekologických systémů, vývojem simulátorů a strategií pro navrhování kokpitů komerčních kosmických lodí s poetikou Vostopětky. Prostředí základny je unikátní. Simulátor simuluje podmínky, které budoucí cestovatele čekají na Marsu. Hlásili jsme se jako vědecká mise, která se pokusí na Marsu natočit film. Základnu většinou navštěvují vědci - geologové, astronomové, sociologové nebo psychologové, my jsme byli první filmový štáb. Náš projekt totiž soutěž vyhrál. Stali jsme se první posádkou na světě, která na této vědecké základně mohla realizovat filmové natáčení. Dostali jsme pořadové číslo 154. To je docela vysoké číslo a leccos nám mohlo naznačit.

Před natáčením jsme na Marsu nikdy nebyli. Chtěli jsme se tam podívat. Přípravy natáčení připomínaly start expedice. Ve zkušebně Vostopětky jsme shromažďovali materiál, rekvizity a kostýmy. Systémový inženýr nás ze svého domu na Floridě stresoval hrozbou krutých podmínek, panujících v poušti. Divadlo Vosto5 naštěstí pořád někam cestuje, takže umí sbalit skafandry snad i po tmě. S Terezou Nvotovou jsme psali scénář, situace a dialogy jsme zkoušeli v divadle Archa o Velikonocích. Na výsledné podobě dialogů se podíleli všichni herci. Lákalo nás vytvořit charakter robota, jehož umělá mysl generuje myšlenky, které má trosečník, když zůstane sám, opuštěný, bez naděje na návrat. Jenže kam se chce vrátit robot? Ke komu? Jeho samota je totální. Robot by ale neměl samotu cítit. Přesto v něm příjezd neočekávané návštěvy turistů z Čech odstartuje projevy osobnosti nebo duše. Možná je náš android nakonec něco víc než stroj.

Když jsme přiletěli do Colorada, vyrazili jsme do půjčovny osvětlovací techniky v Denveru. Čechy, kteří si objednají kinofla, dedolight, ledky, dvanáctistovku HMI a chtějí s tím odjet natáčet do pouště film z Marsu, tam ještě nepotkali. Naštěstí právě obsluhovali Quentina Tarantina, tak nad námi mávli rukou a ke světlům přibalili i kempingový stůl. Dali nám neuvěřitelnou slevu. Jejich výraz naznačoval, že nepočítají s tím, že nás ještě někdy uvidí.

V obytném karavanu a dodávce jsme vyrazili po proudu řeky Colorado. Na Mars se jede přes Divoký západ. Vozy kryté plachtou, tažené oslíky. Zástup chudáků, táhnoucí za vidinou Eldoráda. Pokřik Indiánů, marně bránících svoji zemi. Krajina se změnila, objevily se skály, písek a kameny. Divoký západ se proměnil v Mars. Proto Mars není v našem filmu červený jako v jiných filmech, ale vypadá jako ve westernu. Na benzínce jsme koupili šerifský klobouk a kostým robota byl kompletní. Poslední výspa civilizace před odletem na Mars se jmenovala Hanksville. Díra v poušti. Kulisy z filmů stály kolem nás, ale nebyly to dekorace. Jediná asfaltka rovná jako pravítko, pár baráků, motorest z filmu Psycho a steak house pravnučky slovenských emigrantů. Před bídou Vihorlatu kdysi utekli k mormonům do pouště. Přijeli jsme natočit film a přitom jsme ve filmu dávno byli. Na parkovišti karavanů, za prádelnou a sprchami za dolar, leželo v trávě uříznuté lidské ucho. Na Marsu to jednou nebude vypadat líp. Kůlna stlučená ze zbytků raket, roztrhaná vlajka a děravá ohrada kolem přistávací plochy. Každý tam bude mít pro začátek jenom to, co si sám přinese v batohu. Sjeli jsme z asfaltky na cestu mezi rozpálenými skalami. V soutěsce chřestýš. Nad námi sup. Mezi marsovskými pahorky se objevila základna. V téhle plechovce budeme bydlet?, zeptal se Tomina. Tady budou i myši, řekla Petra. Na Marsu myši nejsou, uklidnila ji Tereza, psycholožka výpravy. Vedle plechové stanice ohořelá kostra bývalého skleníku. Na Marsu hoří?, podivila se Halka. Vesmírnou stanici asi přepadli Indiáni. Muže skalpovali, ženy znásilnili, děti odvlekli. Na Marsu přežije jen ten, kdo věří, že není na Marsu. Pouští zněl zpěv kojotů. Před očima jsem měl vysoké pořadové číslo naší mise - 154. Patnáct let nepřetržitého provozu se na stanici opravdu podepsalo. Oprýskaný vzhled jsme využili pro náš příběh. Rozvrzaná rachotina, Sluncem rozpalovaná doběla a Měsícem mražená pod nulu, byla dekorací i hotelem. Sprcha minutu denně, záchod splachoval každé třetí použití. Respektovali jsme zásady kosmického výzkumu. Oficiální komunikace v angličtině, soukromé hovory v češtině. Jednoduché pravidlo inspirovalo filmové dialogy. Rachot naftového agregátu nás provázel každou noc, protože ve dne by motor rušil zvukové natáčení. Obytný karavan štábu fungoval jako catering, kostymérna a maskérna. Skafandry byly ušité z látky, kterou se potahují žehlící prkna. Možná by vydržely na skutečném Marsu, ale v poušti mají herci jedinou šanci, jak přežít natáčení - vstávat v pět ráno, dokud není vedro. Natáčeli jsme v pustině 21 dní.

Ondřej je vlastně herec, který přesně pochopil, co znamená ve filmu nehrát. Jeho robot Bot prostě existuje a film vypráví. Ze svého úhlu pohledu, z perspektivy zastaralého, rozbitého operačního systému. Ondřej je povoláním vědec, vesmírný architekt, takže jsem s ním konzultoval spoustu technických, historických i filosofických detailů. Byl naším odborným poradcem. Film se odehrává v době, kdy lety na Mars dávno vyšly z módy. Marťanskou vědeckou stanici udržuje v nouzovém režimu zastaralý robot Bot, ponechaný kdysi na Marsu svému osudu. Místo náhradních dílů přiletí čeští turisté, kteří se na Marsu chtějí oženit. Ale do vesmíru by neměli létat lidé, kteří nemají vyřešené svoje osobní problémy. Robot přežil několik velkých prachových bouří, četl jen komiks o Indiánech a trefil ho blesk. Už nechce být sám. Zajímalo mě, jak by takový příběh vyprávěl zastaralý, rozbitý android, opuštěný na porouchané základně. Umělá inteligence, která už nechce být sama. Může umělá inteligence žárlit? Chtějí mít lidé sex s robotem? I takové otázky nás napadaly uprostřed pouště. Vznikla absurdní marsovská romance, film o vztazích a lásce ve vesmíru, kde umělá inteligence roli sehraje důležitou roli. V našem filmu má AI ještě lidské rysy, umí být krutá i sentimentální, má smysl pro humor a snad i soucit. Obávám se, že v blízké budoucnosti to bude úplně jinak. Ale kdo ví? Když tají polární čepičky, dějí se věci, které by se jindy stát nemohly.

Hledal jsem rámec, který umožní vyprávět vážná témata jako jsou láska, mezilidské vztahy, kolonizace, znečišťování vesmíru, populační exploze a plundrování přírodních zdrojů, s nadsázkou, s prvky absurdního humoru. Kolonizace bývá spojená s genocidou původního obyvatelstva a drancováním. Není důvod předpokládat, že při osídlování cizích planet to bude probíhat jinak. Snad jen s tím rozdílem, že na jiných planetách nebude koho zabíjet, takže se tam možná budou vzájemně zabíjet jen lidi. Nabízí se úvaha, proč lidstvo tak touží osídlit jiné planety, když nedokážeme v míru a pořádku žít na Zemi. Ale náš film je především o vztazích. O lásce, naději, strachu, které si s sebou neseme celý život tady na Zemi a stejně tak je odneseme i na jinou planetu.

Herce oslovil Zdeněk Janáček na úplném začátku projektu. Myslím, že nikdo jiný by do tak šíleného podniku nešel.

Filmový robot hraje na banjo, co si sám vyrobil z odpadků, které na rozbité základně našel. Protože ve filmu to vypadá jako na Divokém západě, měl jsem představu, aby na Marsu znělo cosi jako space country. Hudebníci tuhle představu dokonale překonali. Ondřej Ježek z kapely OTK, Tomáš Procházka z kapely GurunGurun, Petr Marek a Prokop Holoubek z MidiLidi si pouštěli záběry z filmu a nahráli fantastickou hudbu. Komnata zářícího štěstí, Láska mezi kaktusy, Mlžné lesy, Návrat mistrů zábavy, Údolí beznaděje, to jsou některé písně z připravovaného soundtracku. Kontaktní zvuk natočil v poušti Ivan Horák. Zvukový design vytvořila Sandra Klouzová. Mix zvuku Marek Hart. Mars je první český film ve formátu Dolby Atmos.

Vybavuju si historii letů do vesmíru, pamatuju si jména prvních kosmonautů, některé tragédie i úspěšné mise Rusů a Američanů. Výzkum vesmíru mi v dětství splýval s průzkumem oceánů, Jacques-Yves Cousteau byl stejný hrdina jako German Titov nebo Neil Armstrong. Připomínalo mi to dávné objevitelské výpravy plachetnic. Na dřevěných skořápkách se lidi vydávali do nekonečna. Ale ty skořápky jsou vratké až z dnešní perspektivy, tehdy nic jiného neměli a stejně vypluli. Výzkum vesmíru je fascinující. Dobře nám ukazuje šílenství, kterého lidstvo dosáhlo. Na jedné straně máme teorii relativity, kvantovou fyziku, stavíme přístroje, které fungují v meziplanetárním prostoru desítky let a zásobují nás neuvěřitelnými informacemi o vzniku vesmíru, jeho stáří, rozpínání, o složení hvězd, o gravitačních vlnách černých děr atd. Na druhé straně zamořujeme Zemi a vyvíjíme dokonalé destruktivní aparáty, jako bychom všechno poznání chtěli v jediné vteřině zničit a zapomenout.

Na Marsu už jsem byl. Strávil jsem tam uplynulé tři roky. Mám teď v plánu navštívit několik míst na Zemi, takže na další cestu na Mars asi nebudu mít čas.