Tomáš Pavlíček: Režisér Chaty na prodej o hercích, chatařství a natáčení s živým medvědem
Jak jste přišel na téma Chaty na prodej a je Vám osobně téma chataření nějak blízké?
Naše rodina vlastní dvě chaty vzdálené poměrně daleko od sebe. Častokrát se o víkendu stane, že v sobotu jedeme na jednu chatu, posekáme trávu, všechno nějak poupravíme a v neděli se to samé děje na druhé chatě. Čas na relaxaci nenastává, práce je plno a otázka prodeje chaty visí ve vzduchu. A právě situace prodeje chaty mi přišla skvělá pro výstavbu několikageneračního komediálního portrétu české rodiny. Chatařství je bytostně český fenomén, ovšem každá generace se k němu staví trochu jinak. Zkoumání těch rozdílů mezi generacemi pak vytvořilo jádro komických situací.
Scénář jste psal společně s Lucií Bokšteflovou, jak vypadala vaše spolupráce?
Práce s Lucií byla zábavná především v tom, jak jsme se dokázali doplňovat. Já přinesl námět složený z rodinných situací a historek, který ovšem postrádal dramatické napětí. To mu dokázala přidat Lucie svými skvělými nápady. Já pak scénář psal a ona mi ho stále poznámkovala a motivovala mě k přesnějším a pravdivějším verzím jednotlivých scén.
Jak probíhal casting na Chatu na prodej, měl jste představu o hereckém složení této bláznivé rodinky již při psaní scénáře?
Při psaní scénáře jsem ještě nad castingem neuvažoval. Jakmile byla ale dokončena první verze, začal jsem hledat herce, kteří ve svém projevu dokáží propojit humor s jemnou tragikou situace prodeje chaty. Hledal jsem obsazení, které bude typově překvapivé, ale přitom naprosto civilní a přesné.
Ve filmu vystupují silné osobnosti jako komik David Vávra či student dokumentárního filmu z pražské FAMU Jan Strejcovský nebo legendární režisér Jan Kačer. Jak spolupracujete s herci a neherci při zkoušení, na samotném natáčení a máte rád improvizaci na place?
Má práce s herci vychází z důkladných hereckých a kamerových zkoušek. Během nich zkouším nejen herce, ale též funkčnost scénáře. Častokrát se stalo, že jsem musel dialogy po zkoušce přepisovat, protože prostě neseděly hercům do pusy. Na place si pak hlídám rytmus celé scény a především její živost. Právě proto rád míchám herce s neherci. Vzájemně se dokáží překvapovat a výsledná herecká akce je pak svěží a neokoukaná. Improvizace na place samozřejmě probíhala, ale decentně, v akcentech projevu, drobných vypuštěních dialogu. Nechtěl jsem napsané situace na place bourat, chtěl jsem je vždy ještě precizovat.
Nakolik bylo obtížné pracovat s nehercem Janem Strejcovským, specifickým Davidem Vávrou a sladit je s ostatními profesionálními herci?
Nebylo to obtížné, naopak to bylo velmi příjemné. Věřím, že více než polovinou režisérské práce s hercem je přesné obsazení. Jan Strejcovský se navíc nechoval jako neherec, ale jako profesionální herec, který i po sedmém, osmém jetí dokázal zlepšovat svůj výkon a udržet energii scény. David Vávra zase fungoval jako herec-analytik. Vždy se koukl na natočené jetí, já mu popsal, co potřebuji a on to v dalším jetí scény trefil. Přitom běžně hercům jetí hned po natočení nepouštím.
Je zde řada scén s kolektivním hrdinou, jak se dařilo natočit osm členů rodiny v tak malé prostoru chaty?
Sám jsem byl překvapen, jak extrémně náročné to bylo. Předtím jsem byl zvyklý na dva, tři herce, najednou jich často bylo osm či ještě více. V těchto situacích mi byl velkou oporou kameraman Jan Baset Střítežský. Zatímco já jsem zpřesňoval herecký projev, on zpřesňoval velikosti záběrů a pohyb kamery. Navíc mi vždy nabízel několik snímacích variant, ze kterých jsme společně mohli vybírat tu nejlepší.
Máte zde zastoupeny všechny věkové generace herců, nevyvolával tento „střet generací“ nějaké humorné situace na natáčení?
Zábavné bylo především to, jak intenzivně herci své role přijali. Když jsem třeba mezi klapkami poslouchal konverzaci Jana Strejcovského s Davidem Vávrou, měl jsem opravdu pocit, jako kdyby se bavili syn s otcem. Ivana Chýlková s Terezou Voříškovou jsou zase na sebe jako na matku a dceru zvyklé z jiných filmů. Do svých společných scén si tedy samy přidávaly jemnosti, které bych já sám nedokázal vymyslet.
Nakolik čerpá tento příběh ze skutečnosti - konkrétních rodinných vztahů? Jsou zde nějaké autobiografické momenty z Vašeho života?
Těch autobiografických momentů je tam spousta, ale vždy mi šlo o to, aby jednotlivé scény a repliky měly univerzální přesah. Aby to fungovalo, musíte se v těch scénách prostě poznávat! A to se dělo nejen u herců, ale i u celého štábu. David Vávra pak jednou zmínil, že ty dialogy vlastně ani nemusely být napsané, že on často vede ty stejné dialogy doma se svou ženou.
Snímek zachycuje vášeň pro chataření u starší a střední generace, je chataření opravdu českým fenoménem a jak to dnes vnímá vaše mladá generace?
Chatařství rozhodně je českým fenoménem. Jak na začátku říká postava dcery: „Naši na tu chatu jezdili pořád, protože vlastně ani jinam jezdit nemohli.“ Ale ten fenomén nemizí ani teď. Mnoho rodin sice chaty prodává, ale mnoho mladých párů si opět chaty kupuje. Prostě stále jsme chatařská velmoc. V počtu chat na osobu jsme navíc druzí na světě. Před námi je pouze Švédsko, ovšem tam má chata trochu jinou funkci.
Film se odehrává v magickém slunném podzimu, jakou jste s kameramanem zvolili obrazovou koncepci, kde všude jste film točili? A kde jste objevili onu chatu?
Podzim je období světelně velmi pestré a kameraman Jan Baset Střítežský mi s radostí oznámil, že ve filmu chce mít „hitparádu světelných atmosfér“! A to se také podařilo. Navíc jsme společně strávili velké množství času výběrem těch nejlepších možných lokací. Film se nakonec natáčel na silnicích u Českého Šternberka, v Hořicích v Podkrkonoší, v Pyšelích u Prahy, v lesích u Dobříše a titulní chatu jsme našli v chatové osadě kousek od Sázavy.
Tvrdí se, že nejnáročnější na natáčení je zvládnutí zvířat, vy zde máte dokonce medvěda, reálného?
Ano, ano, tvrdí se to a to tvrzení je pravdivé. My jsme navíc s medvědem natáčeli v období, kdy už neměl daleko k zimnímu spánku. Jeho natáčecí den měl tedy maximálně hodinu, během které jsme museli potřebné záběry natočit. A samozřejmě se to nestihlo, takže medvěd měl nakonec natáčecí dva dny.
Co bylo pro vás na natáčení Chaty na prodej nejobtížnější?
Ve filmu je velké množství scén odehrávajících se v exteriéru. A jelikož na podzim prší velmi často a velmi nepředvídatelně, každý natáčecí den jsem trnul, jestli to vůbec zvládneme natočit. Ač jsem se snažil, častokrát jsem pro scénu neměl jiné řešení, než ji natočit v exteriéru. Byl jsem z toho opravdu velmi nervózní. Nakonec jsme ale měli velké štěstí a nemuseli jsme kvůli počasí odvolávat žádný z natáčecích dnů. A přesunutí pár scén z exteriéru do interiéru nakonec filmu jen pomohlo.
Jak probíhal výběr hudby?
Už při psaní scénáře jsem věděl, že na chatě musí hrát staré písničky z gramofonových desek, které tam po léta leží. Několik skladeb jsem tedy sám vybral z desek, co mám po rodičích – Plavci, Pavel Bobek, Petr Novák. A těsně před natáčením jsem si koupil staré album Hany a Petra Ulrychových – Hej dámy, děti a páni. Líbil se mi jeho podzimně laděný obal a při natáčení a střihu filmu jsem si ho stále dokola pouštěl. Nakonec z něho ve filmu skončily čtyři skladby včetně závěrečné titulkové.
Původní název filmu zněl Sešlost, nakonec se snímek jmenuje Chata na prodej, proč?
V průběhu natáčení jsem zjistil, že původní název Sešlost je velmi obecný. Hledali jsme tedy něco konkrétnějšího, co by diváka rovnou dostalo do filmu. A onu chatu na prodej jsme měli přímo před nosem.
Pokud byste měl nalákat diváky do kina na tuto „chatařskou“ komedii – hvězdně obsazenou rodinnou sešlost, co byste jim vzkázal?
Chata na prodej je zábavná rodinná komedie, ve které se určitě všichni aspoň trochu poznáte. Rodinné trable nahlíží jemně a s humorem. A především - snaží se mezi jednotlivými generacemi najít společnou řeč!