Riskoval vlastní život kvůli jinému. Dokument o prvním českém surfaři a smrtonosné vlně

V dokumentu No Wave Back poznají diváci i komunitu španělských surfařů. Stali se z vás přátelé? Myslím přátele v tom pravém slova smyslu?
S těmi lidmi mě pojí velice zvláštní pouto. Když surfujete velké vlny, tak musíte nechat všechny problémy a zbytečnosti na břehu. Musíte vědět, že riskujete hodně a také vědět, proč tam vzadu jste. Není tam žádný prostor pro nějakou pózu, protože vaše odhodlání a koncentrace musí být stoprocentní a také musíte být připraveni riskovat vlastní život kvůli někomu jinému. Častokrát ty lidi ani neznáte, ale vkládáte jim do rukou svoje zdraví a také jim svěřujete nejradostnější okamžiky života.

Bylo náročné se k tamním surfařům přiblížit? Čím konkrétním sis získal jejich pozornost, respekt a vlastně pomocnou ruku?
Severní Španělsko je hodně uzavřený region a to platí i o surfařích, takže dostat se do nějakého kontaktu s místními je dost složitá věc. Jde tu i o jazykovou bariéru, protože moje španělština rozhodně není dokonalá a anglicky tu nikdo nemluví. Naštěstí v té samé vesnici, kde bydlím, žije člověk, se kterým jsem se ve vodě potkával, a ten mi při mé cestě velice pomohl. Samozřejmě teď, díky zkušenostem z velkých vln, už znám více surfařů a spojuje nás láska k oceánu, ale především ta zkušenost z Big Wave surfingu.

Jsi první Čech, který se odvážil sjet big wave, tedy vlnu vyšší než 6 metrů. Proč myslíš, že se o to doposud nikdo nepokusil?
Myslím, že si asi nikdo nedokáže představit, jaká cesta k tomu vede. Ani já jsem si to nedokázal představit. Není to jen o odvaze, protože to by pak byla spíš blbost. Ježdění velkých vln je jako ledovec. Všichni vidíme jen to ježdění a tu krásu, ale pod hladinou je daleko větší část dřiny, odříkání a informací.

Jak natáčení dokumentu probíhalo? Objevila se během něj nějaká velká komplikace?
Pro mě osobně přišlo natáčení v trochu divokou dobu, takže jsem měl co dělat, abych to zvládl. Nicméně celý natáčecí štáb byl profesionální, až mi bylo kluků občas líto, protože já jsem surfoval a oni chudáci stáli v dešti v osmi stupních a natáčeli tři hodiny v kuse. V ty nejnáročnější dny určitě nějaké komplikace byly, ale já jsem se snažil maximálně soustředit na sebe a na vlny, takže jsem neměl moc čas řešit, jestli někde došla baterka nebo film.

Nastala někdy chvíle, kdy jsi to chtěl vzdát?
Pro slovo vzdát sahám do svého slovníku velice málo, ale je fakt, že v určitou dobu si prostě člověk musí přehodnotit, co je pro něj důležité. Spíš jsem se sám sebe ptal, jestli na to mám a jestli je to opravdu to, co chci. Jestli to nebyla jedna z mých bláznivých myšlenek, která mě zavedla až na hranu.

Když vlnu sjedeš, je v dokumentu vidět radost, kterou máš. Proběhlo ti něco hlavou? Nějaká myšlenka?
Když jsem sjel první velkou vlnu, tak jsem měl absolutní čirou radost. Hlavou mi proběhlo, že tohle je přesně ten pocit, pro který jsem to všechno dělal. Další půl hodiny jsem se prostě jen smál, i když voda byla ledová. Až si ze mě začali kluci na vlnách dělat srandu. Myslím, že i tenhle pocit nás všechny spojuje a těžko někdy zevšední.

V dokumentu mluvíš o tom, že tvá příprava byla velmi náročná. V čem konkrétně?
Nejnáročnější je si vybudovat psychickou odolnost. Příprava je náročná fyzicky, protože musíte být stoprocentně fit. Člověk musí upravit jídelníček, musí vysadit téměř veškerý alkohol a denně dřít. Já jsem se snažil maximálně surfovat a udělal jsem si i takový malý plán, jak dlouho být ve vodě a kolik kilometrů upádlovat, abych mohl jít ven. Když nebyly vlny, tak jsem běhal jak na výdrž, tak i na dynamiku a cvičil. Fyzická příprava je takový základ, na kterém stavíte pak svoji psychiku. Hodně mi v tom pomohl i freedivingový kurz, který jsem absolvoval v Čechách, ale ideální k přípravě je big wave survival kurz, který je trochu mimo můj rozpočet. Další část přípravy je samozřejmě ta materiální. Sehnat a dát dohromady všechny věci od neoprenu přes prkno až po vestu, je nejen složité, ale také dost nákladné.

Je rozdíl mezi Matějem teď a Metějem před velkou vlnou? Změnilo tě to?
Myslím, že člověk se vyvíjí na základě zkušeností celý život a rozhodně mě tahle zkušenost ovlivnila hodně. Myslím, že mi to znovu pomohlo najít ten pocit, pro který vlastně ve vodě jsem a proč to tam tolik miluji a užívám si to. Problém je, že ježdění velkých vln je dost návykové, takže vám pak spousta vln přijde „nudných“ a chcete dál honit velké.

Ve Španělsku pronajímáš dům a dáváš lidem lekce surfingu. Co když za tebou po premiéře začnou jezdit lidé a budou chtít jít do podobně velkých vln?
Rozmlouvat jim to nebudu, ale myslím, že je to opravdu běh na dlouhou trať a člověk pro to musí být rozhodnutý stoprocentně. Já jsem se připravoval půl roku intenzivně a surfuji víceméně tři roky nepřetržitě. Ale samozřejmě velice rád předám všechny své zkušenosti a rady komukoliv, kdo o to bude stát. Bylo by skvělé, kdybych se mohl potkat ve velkých vlnách s nějakým dalším krajánkem.

Big wave na 6 metrech začíná, ale jsou spoty, kde jsou vlny mnohem větší. Chystáš se na ně?
Jak jsem psal, tak Big Wave je hrozná droga a zatím jsem jezdil jen na dvou velkých spotech, takže bych rád pokračoval v ježdění a třeba se i jednou pokusil o výlet do legendárního Nazaré nebo na Maverics. Bohužel je to sport, který je dost finančně i časově náročný, takže další posouvání hranic v téhle oblasti je velká neznámá. Ale kdyby ke mně byl osud příznivý a kolo štěstěny se roztočilo, tak jsem připraven na další výzvy. V rámci přípravy bych se musel třeba perfektně naučit ovládat vodní skútr, protože to je prostředek, se kterým se pohybujete na velkých vlnách a zachraňujete kolegy. Samozřejmě bych musel ještě přitvrdit ve fyzické přípravě, hodně zapracovat na dýchání a plavání, určitě získat víc zkušeností z velkých vln a dostat se hlouběji do big wave komunity.

Je něco, po čem se ti v Čechách stýská?
Když pominu svíčkovou a guláš, tak samozřejmě nejvíc po rodině a přátelích. V Čechách jsem byl zvyklý vídat přátele téměř každý den a teď, když mám štěstí, tak se s nimi vidím jednou, maximálně dvakrát ročně. Život v exilu, byť u oceánu, má i svoje nevýhody a musím říct, že je jen málo dní, kdy si na svoje známé a kamarády nevzpomenu. V neposlední řadě mi chybí i moje motorka, kterou se mi sem ještě nepovedlo dostat.

Jak jsme řekli, jsi první Čech, který dokázal něco tak náročného. Jaká je tvá hlavní rada pro toho dalšího, co to někdy zkusí?
Padlle hard and do not panic!