„Moderní střih, málo zbytečné omáčky a příběhy, které zasáhnou.“ Kazmův parťák z One Man Show radí, jak na dokumentární tvorbu

Spolu s dalšími jste byl v porotě Ceny Pavla Kouteckého. V čem vás nominované dokumenty inspirovaly?
Především celovečerní dokumenty svou kvalitou všechny z nás velmi příjemně překvapily a rozhodování nemělo jasného favorita. Bavily mě od začátku do konce a naprostá většina z nich by bavila i diváka, který se dokumentárnímu žánru spíše vyhýbá. To je pro mě osobně důležitý aspekt. Přiblížit lidem formát, který ukazuje realitu. Aby se neztratili jen ve fikci, kterou jsme v televizích obklopení. Donutit je zamyslet se nad věcmi, které si to zaslouží. Některé jsem si pustil i několikrát. Inspirovalo mě vůbec to, že takové filmy u nás vznikají a že za nimi stojí tak mladí tvůrci.

Vy se pohybujete v těžko definovaném žánru - režírujete One Man Show, natáčíte s Jankem Rubešem, jste stále v pohybu. Má podle vás dokumentární tvorba nějaké hranice?
Hranice doslova nemá, pokud pomineme nějaké základní mantinely slušnosti, přes které není na místě jít. Někdy je ale potřeba dojít až na tu samotnou hranici a kroužit kolem ní, ale musí to mít smysl. Musí to někam mířit. Žijeme v době, kde jsme obklopení vjemy. Ze všech stran na nás útočí zprávy, reklamy, nabídky a podněty. Když je myšlenka důležitá, troufám si říct, že občas už nic jiného nefunguje. Když to shrnu, čistě faktický půlhodinový dokument o Tourettově syndromu by více jak 4 miliony lidí v naší zemi jen tak nezhlédly (narážka na legendární vloupačku do pořadu Prostřeno!, poznámka redakce). Tvorba, která ale šokuje jen z principu a bez cíle, u mě nikdy neobstojí.

Musí pro vás mít dokument kromě řemeslné a informační kvality třeba i něco dalšího, například zábavnost, humor?
Musí být nosný. To neznamená za každou cenu humor, i když sám k němu samozřejmě mám nejblíže. Alespoň drobná nadsázka je občas k věci. Tvůrce si musí umět pohrávat s pozorností, cíleně informace podávat postupně a chytře, neopakovat zbytečně stejné informace. Pro mě osobně vyhrávají spíše dokumenty objektivní, které nechají na divákovi, aby si k pravdě přišel. Nemám rád, když tvůrce hned na začátku prozradí svůj postoj a celý dokument je jen o sbírání důkazů a svých subjektivních pocitů, které do diváka tlačí za každou cenu.

Co byste poradil, kdyby se vás někdo zeptal, jak nalákat na dokumentární tvorbu mladé publikum?
Vlastně to do určité míry říkám výše, ale kromě už popsaných vlastností musí umět držet krok s dobou. Což výherní filmy splňují skvěle a to je i tím, že šlo právě o mladé tvůrce. Což je dobře. Moderní střih, málo zbytečné omáčky a příběhy, které mladé publikum zasáhnou.

V čem je pro vás české prostředí inspirativní? A neláká vás to jít se realizovat do světa?
Žil jsem v USA, Německu, Rakousku a na Slovensku a v roce 2009 jsem přišel do Čech původně jen studovat. Ale zůstal jsem tu a nelituji toho, i když neustále sledujeme, co se ve světě děje, a rádi bychom zasáhli do budoucna i diváky za hranicemi. To naštěstí v době internetu už není tak nemožné. Co mi přijde na českém prostředí inspirativní? Vlastně je to upřímnost, někdy tedy až přehnaná, ale člověk vždycky ví, na čem je. Například v USA se za úsměvy a small talkem schovávají opravdové názory, které se nesluší ventilovat. U nás člověk hned ví, na čem je, co se líbí, nelíbí a podle toho se může konstruktivně přizpůsobit. A co se filmového průmyslu týče, zdá se mi občas, že je tu víc práce než lidí. Točí se tu velké světové projekty i dost lokálních produkcí. Člověk může neustále sbírat inspiraci a o práci není nouze.

Prozradíte, kdy bude další díl One Man Show?
Pracuje se na něm a v dohledné době by něco mohlo spatřit světlo světa. Datum ani měsíc bohužel prozradit nemůžu, ale můžu prozradit, že z naší "kuchyně" toho diváci uvidí mnohem víc než za uplynulý rok.

Jak se stavíte ke společenské angažovanosti tvůrců? Fandíte tomu? Jste takový například při tvorbě s Jankem Rubešem?
Angažovanost vítám, když je konstruktivní a podložená nějakým průzkumem tématu. Myslím si, že nemůžeme být všichni experty na všechno, přestože to v nás trochu sociální sítě vyvolávají. S Jankem Rubešem jsme oba hodně cestovali, máme spousty zahraničních přátel a jsou věci, za které se v našem hlavním městě stydíme. Přišlo nám logické se o věci začít zajímat a snažit se je zlepšit. Bylo to téma, o kterém jsme si například jen rok zjišťovali informace, než jsme vydali první díl. Jsem rád, že je dost tvůrců, kteří vědí o čem mluví a berou to zodpovědně. Těm ostatním bych radil zkusit dávat větší váhu podloženým faktům.

Chtěl byste si taky nějaký "klasický" dokument někdy natočit? O čem by byl? Nebo tahle "škatulka" není pro vás?
Klasický dokument pro mě není úplně neznámý žánr. Točil jsem dokument o Detroitu, o automobilovém průmyslu nebo jsem spolupracoval na dokumentárních pořadech pro Discovery a History Channel. I v rámci studií na Filmové akademii Miroslava Ondříčka jsem nějaké dokumenty natočil. Poslední tuším o pražských revizorech, ale z pohledu dvou mladých revizorů. Byl to skvělý zážitek a bavilo mě, jak původní bodový scénář skončil v koši a příběh psal sám život. Nakonec se nám revizoři rozpovídali na hodně osobní rovině, popsali i to, jak práce dlouhodobě působí na služebně starší a tak dále. Miluju dokument. Bylo to i velkou inspirací pro ONE MAN SHOW, která vzniká na podobné bázi. Původní scénář sice k vyhození není, ale počítá s faktorem, kterému pracovně říkáme "život". Vítáme zásahy osudu.

S One Man Show jste dosáhli na české poměry nebývalé sledovanosti. Co je pro vás v rámci tvorby metou? Cílem?
Sledovanost s sebou nese obrovskou zodpovědnost. Za humorem a velkolepými akcemi se ale skrývá hodně práce a za tím důležitá myšlenka. Snažíme se třeba diváky trochu znejistit vůči slepé důvěře ve vše, co slyší a vidí například v médiích. Snažíme se motivovat mladší diváky k tomu, aby si šli za tím, co chtějí, aby ten život využili naplno. Dáváme si velké a na začátku naivní cíle, které prozatím plníme. Zjednodušeně ukazujeme, že "když se chce, jde všechno". Nikdy nebylo cílem, aby nás všichni plácali po zádech. Chceme, aby po nás něco zůstalo a abychom si uměli stát za každým dílem, který vznikne.

A nějaký vysněný cíl?
Osobní? Chtěl bych zažít projekty, kde rozpočet nehraje žádnou roli. Projekt, který by neměl žádné limitace a odevzdal bych ho až ve chvíli, kdy bych ho považoval za úplný a dokončený. Kde by žádný nápad nebyl nerealizovatelný. A konkrétnější cíl je třeba spolupráce pro jednu z hlavních amerických late night show.