Petra Špalková: "Každá žena má někdy na muže nereálné nároky."

O čem hlavně je pro vás film Pepa?
Film je o obrovské osamělosti a outsiderovství hlavního hrdiny, kterým je nesmírně osamělý, průměrný chlapík. O někom, kdo nebyl nikdy dostatečně milován a pochopen přesto, že má kolem sebe své nejbližší, kdo žije s rodinou, má slušnou práci a zdánlivě mu nic nechybí. Já hraji jeho manželku, trochu vychytralou mršku, která si ho nabrnkne ze zištných důvodů.

Vnímáte film jako komedii?
Film je komedie, ale s hořkým podtextem. Jak scénář, tak režisér Ján Novák nás vedl k tomu, abychom postavy nehráli ploše, na efekt a prvoplánovou komiku, ale aby za těmi humornými scénami vyznívalo i něco hlubokého, lidského a možná i trošku smutného. A to jsme se snažili splnit.

Jaký je pro vás nejsmutnější moment filmu?
Film brnká na melancholickou strunu celou dobu. Ale myslím, že scény ke konci, kdy už je hlavní hrdina v letech, kdy si myslí, že nemůže zažít nic hezkého, žije ve stereotypním kolečku, ze kterého neumí vystoupit, jsou pro mě asi nejtíživější. Vnímám z nich velký pocit zmaru a nenaplněnosti života. Takže ve filmu nevnímám nějaké jedno konkrétní místo jako smutné, ale spíše určitou část filmu.

Vaše postava Zdena je také v životě nespokojená. Ale ani ona svou situaci neumí změnit. Proč myslíte, že je taková?
Ona je žena, která by nikdy nebyla spokojená. Má na muže nerealistické nároky a snaží se z něj udělat někoho úplně jiného, než kým on je. Měla by si uvědomit, že si ho vzala právě takového, nevzala si žádného bijce, boháče a kariéristu, ale obyčejného, průměrného a hodného chlapíka s průměrnými nároky a sny. Na začátku jí možná stačily, ale ona chce pořád víc a víc.

Stalo se vám v některých momentech, že jste viděla samu sebe?
Každý herec, když tvoří postavu, hledá nějaké styčné body se svou osobou, a také naopak úplně odlišné. A na tom figuru staví. Vždycky nějaké společné momenty najdete. Jak říkám, asi každá žena má někdy nereálné nároky na muže. Navíc dneska, když řada tatínků zůstává s dětmi na mateřské, se hranice mezi mužskou a ženskou pozicí dost stírají. To, že už muži nejsou za lovce a obranáře, neznamená, že takovými v duchu nejsou. Myslím, že by se partneři měli na všem domlouvat v úctě a s porozuměním vůči druhému, aby byl jejich vztah hezký.

Potkala jste se už někdy před kamerou s Michalem Suchánkem?
Ve filmu jsme spolu hráli poprvé, ale byli jsme společně čtyři roky v angažmá v divadle a taky jsem s nimi hrála v Partičce, tedy jsme se už znali. Ale takhle intenzivně spolu pracujeme poprvé. Vlastně někdy s nimi byla – s nadsázkou řečeno - těžká spolupráce, protože ve chvílích, kdy jsem měla potřebu s Michalem nebo Filipem Blažkem něco seriózně projednat, nemělo to smysl. Pokaždé jsem dostala záchvat smíchu. Když se hodně směji, trpím tím, že mi tečou slzy a najednou mám úplné strouhy v makeupu. Takže jsem se pokusům cokoliv s kluky projednávat záměrně vyhýbala, abych zbytečně nepřidělávala práci maskérkám.

Jak se vám hrálo s vaší filmovou dcerou – Natálkou Grossovou?
Natálka je ve svých patnácti letech ostřílená herečka, protivnou puberťačku vystřihla skvěle. Ona sama je navíc moc milá a šikovná, takže hrát s ní pro mě bylo moc příjemný.

Jaké jsou vaše vzpomínky na osmdesátá léta, v nichž se film částečně odehrává?
Narodila jsem se v roce 1975, na osmdesátá léta si velmi dobře pamatuji a vnímala jsem je jako dospívající holka velmi intenzivně.

V jednu chvíli říkal režisér hlavnímu hrdinovi, že by se měl cítit jako člověk, který se narodil do špatného těla. Připadala jste si někdy podobně?
Ano. Asi do pěti let jsem měla pocit, že jsem měla být spíš kluk. Ale v průběhu dospívání mě ty pocity přešly a uvědomila jsem si, že jsem moc ráda ženou. Takže bych řekla, že jsem na správném místě a ve správném těle.