75%
The Florida Project
- Drama
- Dětský
Anotace k filmu The Florida Project: Nedaleko Disneylandu na Floridě stojí řada kdysi populárních pestrobarevných motelů. Okouzlující šestiletá Moonee (Brooklynn Prince) a její přátelé, kteří si naplno užívají léta, bydlí v jednom z nich. Radost ze svobody, potulování a neodolatelných kopečků zmrzliny nemá nudný a složitý svět dospělých šanci ohrozit. Co na tom, že její 22 letá máma (Bria Vinaite) každý týden divoce shání peníze na činži a pozdními platbami dráždí starostlivého správce Bobbyho (Willem Dafoe). Je na čase seznámit se s novou sousedkou a naplánovat dalších pár průšvihů! Režisér Sean Baker přichází s neobyčejně silným snímkem, který se stal miláčkem kritiků i diváků ihned od svého uvedení na festivalu v Cannes.
V čem to pro vás jako herce bylo při natáčení jiné?
Je toho víc najednou – za prvé to, že natáčíme na skutečném místě, v motelu podobném tomu, o němž v příběhu vyprávíme. A vedení hotelu a lidé, co tu bydlí nastálo, tu žijí hned vedle nás. To nám dost pomáhá. Je to do jisté míry Seanův styl, protože rád míchá fikci se skutečností, o níž točí. Pak je tu samozřejmě nezvyklé složení účinkujících. Je tady hodně dětí, herců, kteří stojí před kamerou poprvé, a neherců – je to směsice lidí a všichni tu spolu žijí v jedné komunitě. Je to nízkorozpočtový film se silným scénářem a Sean, který je zároveň scenárista, režisér a střihač, je sám o sobě jedinečný. To všechno už jsem jako různé aspekty filmů zažil, ale nikdy ještě ne všechny najednou.
Je toho víc najednou – za prvé to, že natáčíme na skutečném místě, v motelu podobném tomu, o němž v příběhu vyprávíme. A vedení hotelu a lidé, co tu bydlí nastálo, tu žijí hned vedle nás. To nám dost pomáhá. Je to do jisté míry Seanův styl, protože rád míchá fikci se skutečností, o níž točí. Pak je tu samozřejmě nezvyklé složení účinkujících. Je tady hodně dětí, herců, kteří stojí před kamerou poprvé, a neherců – je to směsice lidí a všichni tu spolu žijí v jedné komunitě. Je to nízkorozpočtový film se silným scénářem a Sean, který je zároveň scenárista, režisér a střihač, je sám o sobě jedinečný. To všechno už jsem jako různé aspekty filmů zažil, ale nikdy ještě ne všechny najednou.
Scény, kde si děti hrají, působí tak autenticky – to nebylo hrané?
Ani ne. Řeknete jim, co se má dít, a ony to udělají. To je právě na práci s lidmi, pro něž je filmování něco úplně nového, to krásné – jsou do toho naprosto ponoření. S ničím to nesrovnávají, není to překombinované jako u někoho, kdo už to dělá dlouho, to je na tom fajn. Mým úkolem vlastně bylo, abych se já přizpůsobil jim, ne naopak. Svůj význam tu sehrává právě má role – jsem s nimi, ale stojím taky trochu mimo, taky tam žiju, ale zároveň si střídavě nasazuji různé klobouky. Připomíná to proces samotného natáčení, práci se Seanem.
Ani ne. Řeknete jim, co se má dít, a ony to udělají. To je právě na práci s lidmi, pro něž je filmování něco úplně nového, to krásné – jsou do toho naprosto ponoření. S ničím to nesrovnávají, není to překombinované jako u někoho, kdo už to dělá dlouho, to je na tom fajn. Mým úkolem vlastně bylo, abych se já přizpůsobil jim, ne naopak. Svůj význam tu sehrává právě má role – jsem s nimi, ale stojím taky trochu mimo, taky tam žiju, ale zároveň si střídavě nasazuji různé klobouky. Připomíná to proces samotného natáčení, práci se Seanem.
Další úžasný výkon předvedl nováček ve filmu Bria Vinaite, která se k celé řadě scén, kde hraje po boku tak renomovaného herce, jakým jste vy, postavila velmi přirozeně.
Pokud jde o mě, myslím, že úlohou herce je ztratit se v látce, takové hraní mám rád. Nejde ani tak o to, že se člověk transformuje, ale že o něm vůbec nepřemýšlíte mimo danou situaci. Takže jsem se takto poprvé s Briou setkal; byla celá potetovaná, nekonvenční, rebelka, měla styl, jaký většina herců nemá. A abych byl upřímný, proběhlo mi hlavou: Kde tuhle ženskou sebrali? To přece není pořádná herečka. Ale nahlas jsem nic neřekl a za okamžik jsem na to úplně zapomněl. Sean vyprávěl, že s dětmi a Briou zkoušeli asi měsíc předem – přijely dřív a trénovaly. Ale Bria, a Brooklynn taky, svým postavám a jejich předvedení hluboce rozuměly. To, že před tím netočily filmy, neznamená, že neumějí hrát. Obě jsou výrazné osobnosti, takže dokázaly ty postavy vystihnout a přizpůsobit se situaci. Sean má na výběr herců úžasný čich.
Pokud jde o mě, myslím, že úlohou herce je ztratit se v látce, takové hraní mám rád. Nejde ani tak o to, že se člověk transformuje, ale že o něm vůbec nepřemýšlíte mimo danou situaci. Takže jsem se takto poprvé s Briou setkal; byla celá potetovaná, nekonvenční, rebelka, měla styl, jaký většina herců nemá. A abych byl upřímný, proběhlo mi hlavou: Kde tuhle ženskou sebrali? To přece není pořádná herečka. Ale nahlas jsem nic neřekl a za okamžik jsem na to úplně zapomněl. Sean vyprávěl, že s dětmi a Briou zkoušeli asi měsíc předem – přijely dřív a trénovaly. Ale Bria, a Brooklynn taky, svým postavám a jejich předvedení hluboce rozuměly. To, že před tím netočily filmy, neznamená, že neumějí hrát. Obě jsou výrazné osobnosti, takže dokázaly ty postavy vystihnout a přizpůsobit se situaci. Sean má na výběr herců úžasný čich.
Co podle vás režisér Sean Baker přináší kinematografii nového?
Hodně nad věcmi přemýšlí, má skvělý filmařský styl. Nemá přehnané kariérní ambice – podle mě nezačne točit velké studiové filmy jen proto, že se mu teď dostává pozornosti. Zná se a ví, co potřebuje. Je velmi milý a ohleduplný a filmařině rozumí. Takže jeho technika vlastně ani není technika. Strašně rád objevuje pro něj neznámé světy a na začátku je skoro až novinářsky prozkoumává, aby nasbíral materiál, a pak vytvoří fiktivní příběh, zasadí ho na místo, které skutečně existuje, a pak už se jen nechá unášet. Scénář byl skutečně silný, ale skutečnou korunu tomu nasadilo, jak do sebe všechno zapadlo – obsazení, místo…
Hodně nad věcmi přemýšlí, má skvělý filmařský styl. Nemá přehnané kariérní ambice – podle mě nezačne točit velké studiové filmy jen proto, že se mu teď dostává pozornosti. Zná se a ví, co potřebuje. Je velmi milý a ohleduplný a filmařině rozumí. Takže jeho technika vlastně ani není technika. Strašně rád objevuje pro něj neznámé světy a na začátku je skoro až novinářsky prozkoumává, aby nasbíral materiál, a pak vytvoří fiktivní příběh, zasadí ho na místo, které skutečně existuje, a pak už se jen nechá unášet. Scénář byl skutečně silný, ale skutečnou korunu tomu nasadilo, jak do sebe všechno zapadlo – obsazení, místo…
Motel jako by nakonec představoval ve filmu postavu samu o sobě...
Přesně tak. Uvědomíte si při tom, jak sami omezujete svou představivost. Když jsem dorazil a viděl barvu motelu, říkal jsem si, že už je to trochu přes čáru, ale Sean řekl: „To jsme neudělali my, takhle to tu vypadá.“ To oni to tak natřeli, aby ve filmu dobře vypadali. Byli strašně milí. Provoz takového motelu má jisté nelichotivé aspekty, ale byli hrozně velkorysí. To, jak se nám otevřeli, jak nám důvěřovali, to se jen tak nevidí a moc nám pomohlo, jak nám věřili a jak daleko nás k sobě pustili. Naší mantrou se stalo, že jejich lidi jsou naši lidi, chápete? Najednou je vidíte v jiném světle a pak vyprávíte příběh o někom, koho znáte, protože se na čas stal vaší rodinou. Dělíte se s nimi o každodenní chléb – mojí šatnou je hotelový pokoj hned vedle lidí, co tam bydlí. Začnu se s nimi po ránu bavit, vyměníme pár zdvořilostních frází, oni se zeptají na film, pak vám řeknou svůj příběh a vy jim ten svůj. Nestane se vám často, že byste na filmu mohl takhle pracovat.
Přesně tak. Uvědomíte si při tom, jak sami omezujete svou představivost. Když jsem dorazil a viděl barvu motelu, říkal jsem si, že už je to trochu přes čáru, ale Sean řekl: „To jsme neudělali my, takhle to tu vypadá.“ To oni to tak natřeli, aby ve filmu dobře vypadali. Byli strašně milí. Provoz takového motelu má jisté nelichotivé aspekty, ale byli hrozně velkorysí. To, jak se nám otevřeli, jak nám důvěřovali, to se jen tak nevidí a moc nám pomohlo, jak nám věřili a jak daleko nás k sobě pustili. Naší mantrou se stalo, že jejich lidi jsou naši lidi, chápete? Najednou je vidíte v jiném světle a pak vyprávíte příběh o někom, koho znáte, protože se na čas stal vaší rodinou. Dělíte se s nimi o každodenní chléb – mojí šatnou je hotelový pokoj hned vedle lidí, co tam bydlí. Začnu se s nimi po ránu bavit, vyměníme pár zdvořilostních frází, oni se zeptají na film, pak vám řeknou svůj příběh a vy jim ten svůj. Nestane se vám často, že byste na filmu mohl takhle pracovat.
Autor: Jacob Stolworthy / The Independent(se svolením Aerofilms)
