Těhotná herečka ve tři ráno řekla, že se nebude koupat v kašně. Jak reagoval režisér?

V Kvartetu hrajete na violoncello, bylo těžké se na něj naučit?
Tak já na něj vlastně uměla jen ty skladby, které ve filmu hrajeme, takže se nedá říct, že to umím. Určitě to těžké je. Stejně jako hrát na jakýkoli jiný nástroj. Musí se cvičit každý den. Já hudební nástroje vnímám jako jazyky – na kolik nástrojů umíš, tolikrát jsi člověkem. Nejraději bych uměla na všechny, ale na to už je trošku pozdě. Ten čas, kdy jsem se mohla věnovat jen sobě, je pryč. 

Jak dlouho vám trvalo naučit se hrát, co bylo ve filmu třeba?
Dostali jsme každý svého učitele a celý jeden rok před natáčením jsme cvičili. Je to vlastně takový sen. Byla jsem opravdu šťastná, že se můžu kvůli filmu něco nového naučit. Každý týden k nám domů chodil pan učitel a nejdřív jsme drtili stupnice a různá cvičení a potom už rovnou ty konkrétní skladby. Takový roční rychlokurz.

A jak vám to nakonec šlo?
Dohromady s klukama báječně! Myslím, že existuje někde záznam, jak hrajeme všichni čtyři dohromady bez playbacku. Doufám, že to bude někde v nějakém filmu o filmu. Na prvních zkouškách mi dělalo problém se tvářit vážně, protože jsme měli záchvaty smíchu. Je to takové sympatické vrzání s přesahem, no.

Připravovala jste se na natáčení kromě tréninku na hudební nástroje i nějak jinak?
Měli jsme čtené zkoušky v průběhu celého roku. I po téhle stránce to byl opravdu můj vysněný projekt. Mít na práci svůj čas, rozumět myšlenkovým pochodům své postavy a chápat svoje místo jako součást velkého celku, kam všechny části musí přesně zapadnout. Myslím, že i díky tomu mám s natáčením spojený takový svůj velký zážitek, nikdy před tím se mi nic tak silného nestalo. V jedné scéně tam pláču a pamatuju si, že jsem po natáčení přišla domů s očima navrch hlavy a Pavlovi (Liškovi, pozn. redakce) vyprávěla, že se mi stala zvláštní věc. Že jsem plakala opravdu v té Simoně. Za její smutek, za její zklamání a beznaděj. Že jsem se úplně propadla do jejího vidění světa a v něm plakala.

Víte, někdy si jako herec musíte pomáhat různými představami, když se po vás chtějí velké emoce několikrát za sebou, nebo alespoň já to tak do té doby vnímala. A najednou to bylo jinak a mě polil takový smutek, co mě držel až do noci. A Pavel mi na to řekl, že má taky takový zážitek z filmu Štěstí, kde plakal za Toníka, a že to bylo i pro něj veliký a jedinečný. Snad to dobře popisuju, je těžký to vysvětlit.

Jaké chováte sympatie ke své filmové hrdince? Máte s ní vy osobně kromě vztahu k hudbě něco společného?
Chovám k ní velké sympatie. Snaží se přijít na to, proč není šťastná, a když si myslí, že na to přijde, rozhodne se s tím něco udělat. Takových lidí si já sama v životě vážím. Často se stává, že si lidé stěžují na ostatní věci a lidi kolem sebe, ale sami jsou jakoby zamražení ve svých stereotypech. Možná i ve svém strachu něco změnit. Ale Simona to zkoumá a pak se rozhodne.

Jaký byl pan Krobot jako filmový režisér?
Ha ha… Teď kdybych si myslela něco špatnýho, tak bych to musela říct kulantně, protože by bylo pravděpodobný, že si to někdy přečte, co? Ale já si myslím jen samé nejlepší věci – až mi je naopak trapné ho tak adorovat. Jenže on si nic jiného nezaslouží. S Lubošem Smékalem jsou pro mne úplným ideálem toho, jak já potřebuju věci vysvětlit a pomoct, když si nejsem jistá nebo něčemu nerozumím. Nikdy jsem neměla pocit, že by něco mělo být jinak, než říkají. Vždy jsem žasla nad tím, jak oba dokáží věci popisovat přesně a zároveň často i srandovně. Ta práce byla opravdu sen.

Nechal vám režisér například nějaký prostor pro improvizaci?
Takové miniimprovizace asi jo, ale tohle myslím nebyl scénář, který by to uvítal. Při zkouškách jsme si hodně povídali a různě zkoušeli, ale na place už jsme přesně věděli. Jsou to často obrazy, ostré osekané repliky, bylo někdy složité říct je se vším tím, co má být pod nimi.

Je příjemné být jedinou ženou v mužském kvartetu? Vycházeli vám vaši kolegové nějak vstříc?
Vstříc mi vycházel celý štáb, protože jsem kojila třičtvrtěroční miminko. Sranda je, že jsem už čekala druhé a nevěděla to. Až zhruba v polovině natáčení jsem se dozvěděla, že jsem už v půlce třetího měsíce. Takže když se na film dívám, vidím přesně obrazy, kdy to ještě nevím, a když už jo. Taky asi pan Krobot neví, že to věděl dřív než Pavel. Musela jsem to totiž říct před natáčením jedné scény v kašně na olomouckém náměstí, kde jsem měla být ve vodě. Točili jsme asi ve tři ráno a já se bála, že bych byla nemocná, protože už jsem byla nakřáplá. Řekl jen „do prdele“ a šel předělat celou scénu. Já se samozřejmě prožívala, tak jsem čekala nějaký emoční reakce a přišla úplně praktická věta. Bylo to strašně vtipný. No a Pavel přijel až pár dní potom.

Co byste vzkázala divákům Kvarteta, proč by tento film měli vidět?
Je jemný, dojemný a pro mne o odvaze a svobodě. Na povrchu se téměř nic neděje, přitom uvnitř jsou fontány a vichřice emocí. Pokud s někým nebude rezonovat to téma, je možné, že vše nespatří, ale i to je správně. Je to jeho příběh a do něj prostě zapadne tak, jak zapadne. Piňosovy skladby taky nejsou zrovna na první dobrou líbivý popík, takže i po téhle stránce je to náročnější. Přesto ale věřím, že dokáže něco velkého předat, pokud je člověk otevřený.