Režisér chce filmem o Miladě Horákové oslavit její život. Přijde na premiéru i komunistka Semelová?

Co pro vás znamená Milada Horáková?
Inspiraci. Myslím si, že takové dámy, jako ona, se často nerodí. Navíc šlo o velice reálného člověka s chybami. Může inspirovat. Například tím, že si člověk má stát za svou pravdou, pokusit se ji obhájit. Je to Češka a já jsem i díky ní hrdý na to, že jsem Čech. Možná to zní sentimentálně, ale pro mě je to realistické.

Ve filmu mi trochu chyběla charakteristika Milady Horákové. Jak se stalo, že se dostala tam, kam se dostala...
Byl trochu záměr to přeskočit, protože už takhle je film docela dlouhý. My jsme začátky Milady Horákové natočili, ale nezbyl na to ve filmu prostor. Byl by to dvou a půl hodinový film, tudíž jsme bohužel museli skočit rovnou do 2. světové války.

Jak jste na takový film sháněli peníze?
Bylo to složité, protože jsem v České republice absolutně neznámý. Já dělal v zahraničí v novinařině, nebyl jsem naivní, abych si myslel, že přijdu a všichni mi dají miliony, abych natočil film o Miladě Horákové. Ale měl jsem podporu štábu, herců a partnerů, tudíž jsem doufal, že třeba dostanu podporu od fondu kinematografie, případně že do toho třeba vstoupí Česká televize. Ale nevstoupili.

Souviselo to nějak s tím, že se Milada natáčela v anglickém znění?
Česká televize mi dala stanovisko, že jde o úplně špatný koncept, že nemá českou hrdinku hrát zahraniční herečka, že český divák to nebude schopný přijmout, když to bude natočeno v angličtině. Ačkoliv jsem říkal, že to budeme dabovat.

Já osobně měl spíš hrůzu z česky dabovaného traileru. V porovnání s tím mi přišla anglicky namluvená filmová verze vlastně v pořádku.
Právě proto se do tuzemských kin pokusíme vypustit jak českou, tak anglickou verzi. Protože já si opravdu myslím, že anglická verze je lepší. Sebelepší dabing tomu nepomůže. Tam je totiž jisté pocitové vyjádření, které z toho nikde ve studiu nedostanete.

Ve filmu hovoří všechny postavy anglicky s českým akcentem. Byl to záměr? Jak to vezmou lidé v zahraničí?
Zahraniční diváci jsou na to zvyklí. Ale proč je to s českým akcentem. Prakticky bychom nikdy české herce nenaučili dokonale anglicky, aby měli neutrální, britský nebo americký akcent. Navíc šlo o záměr, aby zahraniční divák pochopil, že jde o film z jiného prostředí. Proto třeba hodně filmů používá britský akcent, ačkoliv se film může odehrávat jinde po Evropě. Ale my jsme chtěli českou originalitu - takové to “dz”, “v” - aby to působilo tímto dojmem.

K natáčení a konzultaci Milady jste přizvali dceru Milady Horákové Janu Kánskou. Já si vůbec nedokáži představit, jak to paní Kánská přijala a co během spolupráce cítila. Kvůli čemu vlastně na tu spolupráci kývla?
Myslím si, že je to dáma, která cítila, že je potřeba, aby vzkaz o její matce byl co nejvíc rozšířen. Bere to za jakousi svou povinnost. A toto byla možnost, jak ten případ dostat do světa. Proto mi to také tak dlouho trvalo, protože jsem nechtěl, aby to byl jen český film, ale aby to šlo i do zahraničí.

Světová premiéra bude v Praze?
Ano. To bych byl jinak sežrán zaživa. Ale hned poté plánujeme například premiéru ve Washingtonu - 17. listopadu. V Austrálii. A tak dále.

Jak vlastně k takovému tématu přistupovat?
My tím filmem chceme oslavit život Milady Horákové, který by měl dát naději skrze slova v jejím posledním dopise.

V nedávné době vzniklo hned několik filmů, které se věnují naší moderní historii a autoritám. Gabčík, Kubiš, sochař Otakar Švec, Jan Masaryk a brzy Toman. Proč si myslíte, že se k nim tvůrci v poslední době tolik uchylují?
To nevím. Ale přijde mi, že většinou jde o jakousi melancholickou vzpomínku, zatímco Milada prostě vypráví příběh. Jak fungovali komunisti. A nikomu se nesnaží nadržovat.

Ve filmu vystupuje postava vyšetřovatele Švába, který má dostat Miladu Horákovou před soud. On je tam vyobrazen jako člověk, kterému se moc nechce na Horákovou přitlačit, tak na něj přitlačí vlastní lidé. Tato postava vznikla na základě archivního spisu, nebo jako konstrukt?
Šváb opravdu existoval, nicméně ve filmu jde o složeninu z několika postav. Jenže on ten původní Šváb byla tak černá postava, že by to scenáristicky bylo špatně. Ale bylo to založené na vyprávění jiného, který vyslýchal, který tvrdil, že bývali dohnáni k tomu, aby užívali takovéto metody, byli surovější. Sami byli vydíraní. Švábovi v reálu se to sice nestalo, ale ukázal jsem na tom tu mechaniku. Stalo se to někomu jinému, kdo Miladu Horákovou také vyslýchal.

Jste ročník 1978, zajímalo by mne jaké nejvýraznější vzpomínky máte na normalizaci.
Když padl komunismus, bylo mi jedenáct. Svoje dětství si vybavuji jako jedno velké šedo. Nevím, jestli to bylo tím, kde jsem vyrůstal, okolnostmi. Ale mám o 6 roků staršího bratra, který poslouchal Svobodnou Evropu a další rádia, a pamatuji si, že jsem se mu zapřísahal, že to nikomu nepovím. Rodiče mluvili o tom, že dědovi komunisti sebrali všechno. Bylo to všechno hrozně opatrné, lidé se báli.

O premiéře Milady se jistě bude hodně psát. Jak přistupovat ke komunistickým výkřikům a názorům paní Semelové nebo Filipa, kteří vraždu Horákové zlehčují? Koho byste rád viděl na premiéře v pražském kině?
Paní Semelovou a paní Konečnou. Tu „úžasnou“ trojku. Možná je pozveme.

To je zajímavé, protože mně Milada přijde jako lidský příběh, nikoliv agitka. Jde o hluboký lidský příběh, kde hraje důležitou roli nelehký vztah matky k dceři a až jakési transcendentálno.
Já nechtěl do filmu vnášet příliš duchovní víru Milady Horákové, ale určitě šlo o něco, co jí v posledních chvílích před popravou drželo. Dodávalo jí to až takovou jistou stoičnost.