Svět podle Daliborka: Každý bychom měli zkusit vyléčit jednoho svého „nácka”

Dalibor K. (37) pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, skládá naštvané písně, maluje a je neonacista. Blíží se mu čtyřicítka, ale stále bydlí se svojí mámou Věrou (63). Nesnáší svoji práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou, pavouky a zubaře. Ještě před aktuální vlnou youtuberů se jeho domácí video s vystřelovacím obuškem stalo na českém internetu hitem.

Natáčení dokumentu o životě obyčejného neonacisty s uměleckými ambicemi započalo ve chvíli, kdy se Daliborova matka seznámila přes Facebook se Slovákem Vladimírem (47), který s oblibou říká, že by "z cikánů udělal asfalt”. Vladimír začal po čase s rodinou bydlet a mámin nový vztah rozpoutal u Dalibora odhodlání konečně si také najít vážnou známost. Film o osamělém muži, jenž zasvětil svůj život nenávisti, lži, Playstationu a Facebooku, tím dostal skutečnou životní dynamiku. Sžíravě absurdní a přitom ledově mrazivá tragikomedie přibližuje radikální světonázor „obyčejných slušných lidí“. A když už se zdá, že ve své palčivosti nemůže jít dále, vyvrcholí zcela nekompromisním způsobem.

Svět podle Daliborka měl tuzemskou kinodistribuční premiéru v půlce července loňského roku. Dokumentaristovi Vítu Klusákovi se opět podařilo vyvolat solidní kontroverze, díky kterým jeho počin opět vyskočil ze škatulky filmové tvorby do masmédií. Snímek se v rámci bilancí loňského roku též setkal se solidním zájmem jak filmových publicistů a kritiků, tak diváků. A nyní už dejme slovo režiséru Klusákovi.

Je Svět podle Daliborka autentickým dokumentem?
Sv ět podle Daliborka je autentický v tom, že všechny postavy jsou autentické, jejich vztahy jsou autentické, vystupují samy za sebe, říkají své názory, nikdo jim nic nevkládal do úst, vystupují ve svém oblečení, ve svém bytě a všechny situace vycházely z toho, co tyhle postavy skutečně zažívají. Takže když Dalibor ve filmu natáčí, jak podřezává matce krk v kuchyni, je to rekonstrukce videa, které jsem našel na jeho YouTube kanálu, kde Dalibor vstoupí do kuchyně a šudlá jí krk kuchyňským nožem.

Už během natáčení vyvolal silné a negativní reakce váš „osvětimský autobus“.  Zároveň jste byl předvolán na policii kvůli záběrům z koncertu kapely Ortel.
Fascinovalo mě, že jsme to schytali právě my, kteří jsme se tím autobusem pokusili poukázat na disneylandizaci naučných výletů do koncentračních táborů. Turistický průmysl vůči Holokaustu je podle mě nevkusný a necitlivý a tím autobusem jsem to chtěl ukázat natvrdo.

Podobná situace vlastně nakonec nastala i u policejního výslechu, kde se prověřovalo, za jakých okolností se nám podařilo natočit hajlující fanoušky kapely Ortel. Nejprve jsem byl předvolán k odevzdání natočených materiálů jako důkazů a pak po nějaké době jsem byl předvolán na policii znovu. Namísto pátrání po těch hajlujících se vše stočilo k tomu, jestli jsme je nepodplatili, aby hajlovali…

Připomíná mi to situaci, když jsem jednou na pražských Vinohradech honil zloděje, utíkal jsem za ním a řval ze všech sil - „Zloděj, chyťte ho!!”, ale najednou jsem uviděl, že lhostejné kolemjdoucí mnohem víc irituju já, než ten tiše zdrhající mladík.

Nakolik jsou Daliborek a spol. odrazem společ nosti? 
Daliborek je odrazem společnosti v tom, že málokdo z jeho bezprostředního okolí se jeho názorům postaví. Dokonce jsem zděšeně zaznamenal, že je občas vnímán jako novodobý disident. Ve filmu jsou scény, kdy mu lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, přitakávají. Pobaveně se culí, když Dalibor vedle nich vykřikuje, že je škoda, že dodávek s udušenými imigranty nebylo víc.

Má film šanci přispět ke změně k lepšímu?
My se tím filmem pokoušíme demytizovat naše národní náckovství. Ukázat, že nenávist se rodí z rozbušné směsi strachu a frustrace. Že jsou to vlastně zapomenutí, zašlapaní, vystrašení lidé, kteří potřebují víc pomoct, než zavřít do vězení. Možná to bude znít bláznivě, ale já jsem k tomu svému náckovi záměrně přistoupil citlivě, přátelsky, zvědavě, se snahou ze všech sil pochopit, jak se někdo může v roce 2016 odkazovat k Hitlerovi a jeho praktikám. A mám takovou naivní vizi: Každý bychom měli zkusit vyléčit jednoho svého „nácka” ve svém bezprostředním okolí. Rozšířit mu obzory, seznámit ho s přáteli cizinci, dát mu ochutnat nějakou exotickou kuchyni, vzít ho do divadla…