„Děti jsou nejsilnější lidé na planetě,“ říká režisér Pohádek pro Emu Rudolf Havlík

„Děti jsou nejsilnější lidé na planetě,“ říká režisér Pohádek pro Emu Rudolf Havlík
Pohádky pro Emu
Pohádky pro Emu
Pohádky pro Emu
Oficiální text distributora: Petr Miller (Ondřej Vetchý) pracuje již řadu let pro imigrační úřad v Londýně. Zaběhaný rytmus jeho života jednoho dne přeruší podivný telefonát z Prahy. V nemocnici leží po autonehodě svobodná matka, která ho v případě nouze uvedla jako opatrovníka svého dítěte. Ema (Ema Švábenská) je totiž jeho dcera. Petr je naprosto šokován. Musí jít o nějaký omyl. Nemá děti a ani netouží je mít. Přesto nedokáže nad situací jen tak mávnout rukou. Co když je Ema opravdu jeho dcera a on je její jediná šance, jak se vyhnout dětskému domovu? Chlapovi, který byl do padesáti let zvyklý žít sám a rozhodně si nechce komplikovat život emocemi, převrátí soužití s osmiletou holčičkou život doslova vzhůru nohama. A navíc je mu v patách nesmlouvavá sociální pracovnice a tak Petr musí učinit zásadní rozhodnutí:  Pokud se chce stát  právoplatným rodičem, je nutné najít pro Emu matku! Petr už dávno přestal věřit na lásku…Ale zázraky se občas dějí.
Rudolf Havlík, Ondřej Vetchý
Rudolf Havlík a Ondřej Vetchý během natáčení. | Vojta Resler/Fénix Film
Dokázal byste si sám sebe představit na místě Petra Millera? Uvažoval byste stejným způsobem?
Já jsem začal Pohádky pro Emu kdysi psát, když jsem shodou náhod musel jednou hlídat přes noc dvě zcela cizí děti uprostřed Číny a musel jsem jim vyprávět pohádky, takže jsem podobnou situaci vlastně zažil a koktal jsem ještě o něco víc, než Ondřej Vetchý. Co se týká otcovství, jsem jiný člověk než postava Petra Millera. On je uzavřený, úřednický páprda, který se snaží řešit problém systematicky a logicky a bojí se, aby nepřišel o to své strohé, spořádané místo, které by mu dítě mohlo zničit. Já bych v podobné situaci uvažoval jiným způsobem, ale věřím, že bych se také zachoval správně, protože správný chlap by se měl umět takovým věcem postavit. A to je na tom právě zábavné, že můžu psát o lidech, kteří se chovají jinak, než bych se choval já sám a myslím, že každý spisovatel si to užívá, protože si s těmi situacemi může hrát.
Do prvního filmu Zejtra napořád jste obtiskl hodně ze svých cestovatelsko – podnikatelských zkušeností a zážitků. Jak to bylo tentokrát a kde všude jsi hledal inspirace především pro hlavní příběhovou linku otec-dítě?
Oproti Zejtra napořád, které se právě do jisté míry opíralo o mé vlastní dojmy a zážitky, jsou Pohádky pro Emu pravým opakem. Inspirací pro mě bylo ono osudné setkání s evropskými dětmi, které se ztratily uprostřed Číny a já je musel jednu noc pohlídat, než jsem je dokázal dopravit k rodičům. Další věc je, že mám děti hrozně rád a baví mě, jak dokáží dospělé vykolejit a změnit. Jsou to nejsilnější lidé na planetě, protože díky nim dává život smysl a jestli se někdy dokážeme chovat správně, je to právě ve chvílích, kdy jde o ně. A také miluji filmy jako S tebou mě baví svět a další filmy Marie Poledňákové. Jsou mi inspirací a nechci se jim vyrovnat, ani je vykrádat, ale jsem rád, že existují,  protože umí zvednout náladu a moc bych si přál, aby se nám to povedlo i s naším filmem. A také si myslím, že chlap, který je postavený do takové nečekané situace, je sám o sobě jednoduše okouzlující, protože začne chtě nechtě vršit jeden průšvih za druhým.

Upoutávka na film Pohádky pro Emu:

Pohádky pro Emu
První film jste natočil tak trochu guerillově, tentokrát jste ale měl profesionální podmínky - v čem to bylo jednodušší a v čem naopak složitější?
První film pro mě byla jedna velká škola. Naučil jsem se, co jsem ještě neuměl, musel jsem se poprat s nepřízní osudu a pokusit se dokončit film profesionálně, protože jsem chtěl ukázat, že něco umím a že mám talent, a otevřít si dveře dopředu a získat lepší podmínky pro další tvorbu. Díky mnoha věcem a pomoci se mi to podařilo a ty dveře se otevřely. Producentky Dana Voláková a Michaela Flenerová mi připravily perfektní zázemí a paradoxně se mnou musely často bojovat, protože jsem byl zvyklý spoustu věcí řešit a tady jsem to dělat nemusel a mě to najednou přišlo nelogické. Ale našel jsem ten báječný komfort toho, že jsem se mohl soustředit na práci na příběhu, na herce a na to, abych při svém druhém filmu dokázal, že jsem si tu šanci zasloužil. 
Jaká byla práce s Ondřejem Vetchým a Aňou Geislerovou?  
Měl jsem k dispozici naprosté herecké špičky a dvě neuvěřitelně silné osobnosti. Obou si strašně moc vážím a musel jsem se přes ten respekt přehoupnout, abych byl schopen těm dvěma říkat, co mají dělat a někdy argumentovat, proč to tak chci. S Ondřejem jsme se spřátelili a já asi nikdy nepřestanu žasnout, kolik toho ten člověk stihne, co všechno nosí v hlavě, jak mě dokáže omračovat svou znalostí historie a jak je schopen přemýšlet o tom, co dělá a proč. My jsme dotočili před rokem a on mi jednou v noci volá a říká mi: "Hele, Tarzane, jak jsme točili na horách, tak tam jsem v jednom jetí říkal ještě navíc takovou větu. A teď tam není, vrať to tam, protože tam to bylo správně řečeno a vyznění bude lepší..."
Aňa Geislerová, Ondřej Vetchý, Ema Švábenská
Pohádky pro Emu | Vojta Resler/Fénix Film
Aňa je na první pohled nepřístupná jako francouzský erotický film a já se jí moc nedivím, protože vím, jak těžké je snášet tu neustálou pozornost. Navíc jsem ji nutil dělat věci komediální, na které možná nebyla úplně zvyklá, přece jen říkat hvězdě Anthropoidu, Requiem pro panenku a Želary a dalších skvělých těžkých filmů, když se probudí v autě ze spánku, tak aby zachrochtala, tak je to trochu těžké. Jenže právě díky tomu, jak je Aňa herecky vybavená, tak zvládala ty vážnější pasáže levou zadní a v těch komediálních je naprosto neodolatelná a dokázala vytvořit přesně ten správný ženský archetyp z romantického filmu. Pokaždé, když se na to s Ondrou Vetchým díváme, říkáme: "Hele, ta Geislerka je strašně milá, co?" A je.
Jak se točily scény na horách – Aňa prý na scénu, kdy se učí lyžovat, nechtěla dublérku?
Nechtěla. Tak jsem jí řekl, ať nám to teda ukáže, jak pojede, jako když neumí lyžovat, protože ona lyžuje perfektně. To, co předvedla, a jak se u toho hýbala, mě přesvědčilo o tom, že v Aně je tolik komediálního talentu, který potřebuje ven, že je prostě škoda jí to nedopřát. Původně jsme chtěli, aby nakonec vletěla z takového skoku do lesa, proto jsme sehnali dublérku, přece jen bych nerad, aby měla Aňa na puse jizvu přes půl hlavy. Zaujalo mě, že Aňa přišla, stoupla si, pokrčila ramenem a tím svým hlasem říká:  "Simtě, já tam klidně skočim..."
Aňa Geislerová, Petr Čtvrtníček
Pohádky pro Emu | Vojta Resler/Fénix Film
Byla nějaká situace při natáčení, kdy ses doopravdy bál?
Já se bojím každý den na natáčení. My jsme byli všichni na natáčení připravení. Točili jsme v Londýně, na horách, na Staroměstském náměstí za plného provozu, ale nikdy jsem neměl pocit, že bychom něco nedokázali, protože jsem jednoduše věděl, co chci natočit a jak. Nebyl důvod se obávat. Jen jednou jsem se trochu bál. Aby mi Ondřej neshořel, protože je tvrdohlavý jako Aňa a kaskadéra nechtěl také. A tak jsme ho zapálili. Ondřej je na tyhle věci zvyklý, takže samozřejmě celou akci zvládl jako Jackie Chan, ale přece jen jsem tam tenkrát stál u druhé kamery a říkal jsem si, vidíš, ty blbče, ty teď zpopelníš jednoho z našich nejlepších herců...  No a Ondřej se zapálil, shořel, Aňa ho uhasila, protože odmítla dubléra, a šli jsme na pivo. Akorát pak Ondřej neměl pár dnů obočí.
Pohádky pro Emu jsou příjemný, romantický film s nadějí. Co jsou pro tebe? Věříš na dobré konce?
Myslím si, že v naší době potřebujeme dobré konce, protože těch špatných konců je všude kolem nás až příliš mnoho, a každá pozitivní zpráva nebo prožitek je dnes poměrně důležitá věc. Pomáhá nám to žít a dotahovat věci právě do těch dobrých konců. A nebo nám dát aspoň naději, že se jich dočkáme. Kromě toho, romantické filmy mají svá pravidla a všichni je znají. Nedají se změnit. Jen je potřeba, aby se nám tvůrcům podařilo přesvědčit lidi, aby našim novým hrdinům fandili až do poslední minuty. O tom romantické filmy jsou. O naději, smutku, radosti a lásce, která dokáže přenášet nejen hory, ale třeba New York, Londýn a Prahu.  
Ema Švábenská
Ema Švábenská z Pohádek pro Emu. | Vojta Resler/Fénix Film
Před natáčením jsi říkal, že děti nás často donutí k věcem, o nichž ani  netušíme, že jsme jich schopni. Dokázala tě malá Ema motivovat k netušeným výkonům?
Malá Ema je super. Je naprosto přirozená a říká věci tak, jak mají znít, a ve chvíli, kdy jsem zjistil, že to zvládá, hrozně jsem si oddechl, protože se stala  přirozeným členem týmu, a ne dítětem, které neví, co dělá. Často jsem jí řekl, co po ní chci a ona mi odpověděla: "No to je snad jasný ne?" Prostě to věděla. To není zcela běžné a ona je hodně umanutá a chtěla vše udělat dobře. Vzala si to za cíl a je to hrozně vidět. Ve chvíli, kdy vidíte Emu, která není jen reklamní cvičené dítě, ale schopný herec, a k ní máte ty dva perfektní herce, kteří mají tu správnou chemii, všechno je najednou jednodušší. A mě to samozřejmě nakoplo a snažil jsem se z nich vymačkat maximum, protože takovou sestavu nemá člověk k dispozici každý den.