Rodinné štěstí již brzy v českých kinech. Režisér Hajdu do filmu obsadil svou rodinu

Živě a autenticky vykreslené rodinné setkání natočil maďarský režisér Szabolcs Hajdu, který si ve snímku zahrál i se svou ženou a dětmi a z 51. ročníku Mezinárodního Filmového Festivalu Karlovy Vary si odvezl jak cenu za nejlepší herecký výkon, tak hlavní cenu za nejlepší film. 6. října 2016 Rodinné štěstí vstoupí do klasické kinodistribuce.

"Když má velká většina diváků v sále na film stejný názor, je to poměrně vzácný úkaz," vysvětluje zástupce distribuční společnosti Aerofilms Jan Noháč. "Tím spíše, je-li to názor pozitivní. A když film stejně nadšeně vnímá i kritika a festivalová porota? To je vrcholně nepravděpodobný, skoro zázračný okamžik. Takovou magickou chvilku jsme zažili ve Velkém sále karlovarského hotelu Thermal při projekci Rodinného štěstí. Publikum si tvůrci naklonili už při příchodu početné delegace – charismatický režisér Szabolcs Hajdu do Varů přivezl svou rodinu, která ve filmu hraje 4 z 6 hlavních rolí, i kompletní ročník jeho studentů na filmové škole, kteří se při natáčení střídali za kamerou. Následovalo 81 minut projekce: napjaté ticho střídané výbuchy smíchu, standing ovation, dojetí."

Jak se Hajduovi Rodinné štěstí natáčelo? Čerpal z vlastních zkušeností? A už pracuje na dalším filmu? Dočtete se níže.

Je Rodinné štěstí autobiografický film?
Je stejně autobiografický jako jakékoli jiné umělecké dílo. Necítím neukojitelnou touhu mluvit neustále jen o sobě, ale jsou to problémy, které znám nejlépe, a protože se mě nejvíce dotýkají, dokáži o nich mluvit nejvýstižněji. Vycházím z toho, že jsem jen jedním z mnoha, a když mluvím o sobě, mluvím zároveň i o ostatních, protože naše problémy jsou si podobné. Nemyslím si, že se naše zkušenosti se vztahy nebo s výchovou dětí příliš liší. Jsou to ty nejběžnější problémy každodenního života, jen je zrcadlíme uhlazeným způsobem.

Jaká vaše zkušenost vás k tomuto filmu inspirovala?
Pravidelně jsem jezdíval do ciziny a také jsem tam chvilku žil i se svou rodinou. Snažíme se zjistit, co se nám líbí a nelíbí na Maďarsku. Když jsem mluvil s cizinci, kteří Maďarsko navštívili, na všechny udělala dojem krása Budapešti, ale také to, jak jsme k sobě hrubí. Ať už je to v tramvaji nebo na ulici, i ten nejbanálnější konflikt rychle přejde do hádky, kdy jeden druhého zastrašuje nebo ponižuje. A podobné je to i v rodinách. A tak začnete pátrat po příčinách: bylo to tak vždycky, nebo se to děje až v poslední době? Jsme také takoví, a pokud ano, proč? Jsme nespokojení, frustrovaní nebo zklamaní? Existuje samozřejmě spousta odpovědí a různých úhlů pohledu.

Jak je to znázorněno ve filmu?
Ukazujeme to na jednoduché situaci: rodina se po roce stráveném v cizině vrací do Maďarska. Protože nemají kam jinam jít, ubytují je jejich příbuzní a musí tedy spolu existovat a vzájemně se tolerovat, protože sdílí společný prostor. Začali jsme tyto vztahy blíže zkoumat: tyto dvě rodiny o sobě navzájem mnohé vypovídají, nikdo z nich není se svým životem spokojený a nikoho samozřejmě nenapadne, aby si přiznal vlastní vinu. Vznikají tak komické a ironické situace, které známe snad z každé rodiny.

Zdráháte se teď točit další filmy?
Rozhodně ne. Právě jsme dokončili Rodinné štěstí a plánujeme další, ale nepoužíváme zaběhlé kanály. Navíc já dávám přednost prostým příběhům, jenže v tom se nutně neshoduji s těmi, kteří rozhodují o finančních zdrojích. Tento film zachycuje velmi jednoduchý každodenní příběh, proto nevěřím, že by scénář mohl vyhrát jakoukoli soutěž. Naopak, chtěl jsem ukázat tento drobný, nepatrný okamžik života, protože jsem přesvědčený, že může přerůst v něco většího, co každý rozpozná.