Michael Fassbender: "Steve Jobs si byl velmi dobře vědom toho, že je třeba jít stále kupředu."

Životopis Steva Jobse od Waltera Isaacsona je obsáhlá kniha o 570 stranách a následuje autorova díla o Albertu Einsteinovi a Benjaminu Franklinovi. Co pomohlo Steva Jobse a jeho úspěchy dosadit do tak vážené společnosti?
Jobsovou myšlenkou bylo, že počítače by měly být pro běžné uživatele, nejen pro nadšence. Od samého začátku byl pohlcený konceptem počítačů coby intuitivních objektů, které bychom mohli používat, namísto aby nás děsily. Tento příběh je důležitý, protože Steve Jobs změnil životy nás všech. On změnil způsob, jakým svět funguje, způsob, jakým spolu vzájemně komunikujeme, jak sledujeme filmy, posloucháme hudbu a kupujeme zboží. Někdo, kdo měl takový vliv, si zaslouží být zobrazen.

Aaron Sorkin píše tak, jak psávali velcí hollywoodští spisovatelé jako Wilder a Hecht - rychle, zábavně a chytře. Co jste si pomyslel o scénáři, když jste jej poprvé četl?
To bylo 197 stran rychle plynoucího dialogu. Aaron píše s určitou kadencí, takže jsem strávil spoustu hodin prací se scénářem. Naštěstí Danny dokázal předvídat a vytvořil prostor na zkoušení mezi natáčením každé sekvence, což je dost vzácné, nestává se to. Jsem za to opravdu velmi vděčný, protože bez toho bych nikdy nebyl schopen v takovém tempu natáčet.

Jen málokdo může soupeřit s Jobsovými úspěchy, přesto mnozí často poukazují na to, že ne všechny jeho metody byly dobré, zejména jeho machiavellistické praktiky. Jak to působilo na vás?
Já si myslím, určité machiavellistické rysy u Jobse byly. Byly některé povahové rysy jeho osobnosti kruté? Možná. Je nutné takhle nadávat lidem? Možná ne ... ale někdy jsou osobnost a úspěchy velmi úzce propojené. Někdy lidé potřebují provokaci a manipulaci. Jako herec vím, že režiséři někdy používají stejnou taktiku. Pokud hodně pracuji, může být má trpělivost rozhodně menší, a tady je člověk, který pracuje mnoho, mnoho hodin, „od-nevidim-do-nevidim“. Myslím, že museli pracovat 20 hodin denně tři, čtyři týdny přímo před uvedením Macintoshe. U každého podnikání, pokud se zastavíte na příliš dlouho, vás konkurence předběhne. Steve Jobs si byl velmi dobře vědom toho, že je třeba jít stále kupředu. Kolik dnů volna si ten člověk vzal během 40 let? Vsadil bych se, že moc jich nebylo. Máte-li vizi, snažíte se jí realizovat, a strávíte zhruba 40 let tím, že tuto vizi držíte při životě a ženete jí stále kupředu, je to docela výkon. Bylo tam něco, co Jobsovi umožnilo neúnavně řídit tuto vizi kupředu po celá desetiletí. Někdy mohou být lidé cestou ušlapáni. Jeden z původních členů vývojového týmu Macintosh řekl, že Jobs fungoval v rámci "oblasti zkreslené reality" - což znamenalo, že když dostatečně dlouho tvrdil, že obloha je zelená, všichni kolem něj tomu začali věřit. A teď se snažil o totéž, aby přenesl svou myšlenku osobních počítačů do skutečné existence. Byl by schopen dosáhnout toho, čeho dosáhl, bez takové síly vůle? Nevím. Ale zdá se, že to bylo velmi úzké spojení - byl to složitý člověk.

To musel být pravděpodobně ten nejdelší scénář, který Danny Boyle kdy natáčel. Je známý svým smyslem pro silnou vizuální stránku příběhu. S čím Danny přispěl do Sorkinova scénáře?
Danny je pozitivně naladěný, plný energie a dokáže povzbudit. Myslím, že tyto vlastnosti dokáže vpravit i do svého příběhu. Energie, kterou do filmu vnáší, je obzvláště důležitá, když točíte něco takového - ve filmu se opravdu hodně mluví, skoro celé dvě hodiny. Danny vychází z divadelní historie; tam také jako elév začínal, takže tomu skutečně rozumí. V mnoha ohledech je tento scénář pojatý jako divadelní příběh. Často se může zdát, že postavy vstupují do záběru jakoby ze stran jeviště, takže je zřejmé, že to bylo pojato jako divadelní hra.

V Apple bylo považováno za obecně známou věc, že pouze jedna osoba se mohla s Jobsem dohadovat a někdy dokonce i vyhrát - vedoucí marketingu Joanna Hoffman. Jaké bylo ztvárnění postavy Joanny v podání Kate Winslet?
Myslím si, že Joanna měla na Steva docela vliv. Existuje filmový záznam o stažení NeXTu poté, co byl Jobs vyloučen z Apple, a na něm můžete vidět, že ona na něj neútočí. Ponechává mu čest, a myslím, že Kate to dokázala ve svém výkonu zachytit. Podle toho, co je ve filmu, je Joanna jediná osoba, která ho může přitáhnout zpátky. Energie, se kterou jsme pracovali, byla obrovská. Ona odhaluje jeho lidskou stránku, kterou má, ale která je pohřbená hodně hluboko. Podle mě se Steve téměř neustálé hlídá - občas to, řekněme, hraničí s poruchou. Má blok, který mu znemožňuje projevit svou zranitelnost nebo se citově otevřít lidem. Viděl jsem s ním pár rozhovorů, a to pomyslné brnění měl pořád na sobě. Přímo se lesklo. Musím říct, že dlužím Kate hodně i za svůj vlastní výkon. Vzpomínám si, když jsem dorazil na první čtení [scénáře] předtím, než se začalo zkoušet, ona už byla naprosto dokonalou postavou, i s tímto jemným přízvukem - prostě bezchybná. A já si pomyslel, „sakra, jsem v háji!". Její herecké schopnosti jsou nevídané. Když se natáčelo, užili jsme si spoustu legrace. Spoléhali jsme jeden na druhého, což je to, co chcete, když s někým spolupracujete, chcete cítit podporu od toho druhého. Chcete mít pocit, že vás ten druhý postrčí správnou cestou. Chcete mít pocit, že vás ten druhý vnímá a reaguje na to, co děláte, a ne aby byl rigidní a upnutý na rozhodnutí, která učinil, ještě než přišel na scénu. Kate je velmi intuitivní, a po technické stránce vynikající.

S ohledem na předchozí spolupráci s Aaronem byl Jeff Daniels připravený hrát postavu Johna Sculleyho a držet krok se Sorkinovým scénářem? Co bylo pro vás klíčem k pochopení vztahu mezi vaší a jeho rolí?
Je tu humor, a pak je tu Jeff Daniels. Má ten nejlepší smysl pro suchý humor, jaký jsem kdy zažil. Co přinesl, byla jeho neuvěřitelná inteligence. Už nějakou dobu to dělá: řídí divadelní společnost v Michiganu a zná všechny části vyprávění. Vypráví všechny ty nepatrné detaily, třeba když Jobs upíjí víno, a Sculley ho přitom pozoruje. Jsou to zajímavé drobnosti, které ale ve skutečnosti dávají věc do pohybu. Je vidět, že v tom vztahu jsou věci mnohem složitější, než jak se jeví na povrchu. Myslím si, že Jobs byl ke Sculleymu přitahován, protože pocházel z úplně jiného světa než on. Jejich světy nemohly být odlišnější. Sculley pocházel z velmi privilegované vrstvy - East Coast, dobrá rodina, prestižní vzdělání - a proti němu Jobs, který se proti takovým věcem bouřil. Ale hluboko uvnitř byl ryzí obdiv: vzhlížel k Sculleymu. To je vidět na způsobu Stevova oblékání při zahájení Apple - snaží se napodobit Johnův styl. Je to příběh, který vykresluje některé rozpory ve Stevově vztahu se Sculleym. Když John přivedl Steva do vedení Pepsi, viděl Johnovy přepychové, velmi luxusní prostory, kam řadoví zaměstnanci neměli přístup. To Steva rozzlobilo - nemohl pochopit takovou segregaci v rámci společnosti. Na druhé straně, Stevovi se líbilo, že John řídil Mercedes, že se elegantně oblékal a měl dobrý vkus - to se Jobsovi, který miloval krásné předměty a špičkový design, zamlouvalo. Takže tam nějaká ta ambivalence byla. Další věcí bylo, že Jobs potřeboval někoho, kdo by zvládnul správní radu Apple. Co se týče správní rady, respektovala ho jako dosti nekonvenčního génia technického světa, ale shledávala dosti obtížným s ním jednat - v očích rady nebyl vhodným adeptem na výkonného ředitele. Steve uvažoval tak, že Sculley by mohl ovládat správní radu - měl jejich respekt a měl své pravomoci, ale Sculley nevěděl nic o počítačích, takže jím Jobs mohl manipulovat. Ale nevyšlo to. Macintosh byl začátek a konec jejich vztahu.

Vztah mezi Stevem Jobsem a Stevem Wozniakem, kterého hraje Seth Rogen, je ve filmu zobrazován velmi detailně. Ten vztah je očividně velmi komplikovaný, jak už tvůrčí partnerství bývají. Jak vidíte ten vztah vy? A jak se pracuje se Sethem?
Myslím si, že Steve si uvědomoval, že ve Stevu Wozniakovi potkal někoho zvláštního. Věděl, že Woz[niak] pro něj bude jako auto, které ho odveze do světa obchodu. Domnívám se, že Steve Jobs byl skvělý prodejce, velký vyjednavač a také skvělý hledač talentů. Steve Wozniak byl zjevně ten, kdo měl know-how, pokud jde o skutečné pochopení počítačů a jejich fungování. Ale mohl Steve Wozniak skutečně prodat produkt a obchodovat s ním ve světě? Měl ucelenou vizi skutečné budoucnosti osobních počítačů? Tím si nejsem jistý. Myslím, že je to typická dvojice, a domnívám se, že to je důvod, proč jejich spolupráce fungovala. Jedním z nich byl génius, pokud jde o budování Apple II, ale potřeboval vizionáře jako Steve, aby se dostal k cíli. Pro Jobse to byl jen začátek - viděl všechny možnosti, jednu za druhou, a to ho pohánělo dál a dál. Když s ním lidé mluvili, měli pocit, jako by jim někdo ukazoval budoucnost. Myslím, že na každém natáčení by měl být člověk jako Seth. Je výjimečný a profesionální. Je velmi velkorysý, uvolněný a pohodový, ale také jeden z největších dříčů, s jakými jsem kdy spolupracoval. Je to neuvěřitelný člověk a velmi dobře se s ním pracuje. Zvládá všechny věci, co dělá a to může vypadat děsivě - píše, produkuje, režíruje, hraje, a všechno to zvládá skvěle. Svým postavám dodává lidský rozměr a věrohodnost. To on dal Wozniakovi jeho osobitý projev a udělal to skvěle - třeba ty ruce - ale nikdy to nevypadalo neohrabaně nebo rozpačitě. Pracoval jsem s ním moc rád. Jedinou výzvou při práci se Sethem je snažit se nesmát, když točíte scény spolu.

Andy Hertzfeld byl zřejmě jedním z mála v Jobsově životě, který byl schopen překonat profesní / osobní hranice - byl to skvělý programátor, jeden z původních členů Mac týmu, a stejně tak někdo, kdo se považoval za Stevova přítele. Co přinesl Michael Stuhlbarg této postavě?
Michael je velmi seriózní herec. Produkce naplánovala přestávky mezi natáčením a on během přestávek a i během zkoušení strávil hodně času s Andym Hertzfeldem. Přistupoval k tomu velmi věcně a měl určitou představu o vytvoření té postavy, a chtěl z toho vytěžit co nejvíce. Pokud si všimnete, tak on je herec, který tak trochu narušuje rytmus, onu Sorkinovu kadenci. Ne že by to kazil, on to jen mění, utváří ten rytmus. Respektuje to, ale vkládá tam také něco svého. On a Hertzfeld tomu dávají své vlastní tempo.

Ke konci filmu říká Woz Stevovi: „Tvoje výrobky jsou lepší než ty, brácho“ a Steve odpovídá: „A to je ten nápad, brácho“. Co myslíte, že je tím řečeno?
Jobs vždycky rád mluvil o lidech způsobem, který poměřoval lidskou výkonnost srovnáním se zvířaty - kolik energie je třeba vynaložit na to, aby se dosáhlo žádaného výsledku. Řekněme, že kondor je nevýkonnější zvíře na planetě, v poměru k tomu, jak daleko cestuje a kolik energie musí vynaložit na to, aby se tam dostal. Lidé jsou na tomto seznamu opravdu hodně dole, ale člověk na kole už se stává mnohem výkonnějším „zvířetem“. Tuto myšlneku si Jobs poprvé přečetl v Scientific American, a ztotožnil se s ní: myšlenka lidských bytostí coby stavitelů nástrojů, a to, že naše nástroje nám umožňují překonat naše omezení a rozšířit naše přirozené schopnosti. A právě to jsem do filmu vložil.

Když Steve Jobs zemřel, vyvolalo to po celém světě obrovský zármutek. To bylo překvapující, alespoň pro některé lidi - takové emoce byste spíš očekávali při úmrtí rockové hvězdy nebo světově významné, uznávané osobnosti. Proč se Jobsova smrt lidí tolik dotkla?
Rozhodně to byl vizionář, a to v mnoha směrech, nejen co se osobních počítačů týká. Steve představil počítače jako intuitivní věci, se kterými lze mít osobní vztah, jako protiklad těm děsivým anonymním orwellovským strojům, které sedí v rohu. Ať jdete nyní kamkoliv, lidé jdou po ulici s pohledem upřeným na svůj iPhone - nahrávají, fotografují, píší textové zprávy, emailují, tweetují. IPhone, tento zmenšený počítač, je skoro jako další ruka, těžko byste hledali člověka, který by ho neměl u sebe. Myslím, že je to jako vynásobit Henryho Forda tisícem - to, co udělal, naprosto změnilo způsob našeho života. Je to tak jednoduché, a přesto zásadní.