Recenze: Birdman přilétá s mrazivou karikaturou Hollywoodu a poctou skutečné lásce

Riggan Thomson (Michael Keaton) levituje ve výšce lidského pasu zády k publiku. Má na sobě jen slipy. Je proplešatělý a vyžilý. Ale nepůsobí jako beznadějně zlomený člověk. V šatně broadwayského divadla, která je mu zároveň domovem, se připravuje na svůj comeback. Kdysi slavil úspěch jako neohrožený Birdman v rámci mainstreamového, "pokleslého" žánru. S filmovými adaptacemi komiksů se ale roztrhl pytel; studia chrlí prequely prequelů, angažmá se neštítí etablovaní herci. A co Thomson? Ten se hodlá vrátit ve velkém stylu jako režisér, scenárista a herec na prknech nejváženější umělecké scény New Yorku. Téma jeho divadelního kusu? Význam a podoby lásky.

Birdman mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua je tragikomickým pohledem na člověka středního věku, který se ocitá uprostřed životní křižovatky v okamžiku, kdy naskočila zelená a on si není jistý, kam se vydat. Vzpomínky na někdejší slávu v něm probouzejí ztracenou sílu. Dokáží mu ale též pěkně zkřivit ústa. Thomson se během slávy Birdmana rozvedl. Zanedbával svou dceru Sam (Emma Stone), z níž vyrostla psychicky nevyrovnaná žena. Aby toho nebylo málo, Thomsonovi se neustále připomíná jeho někdejší alter ego v podobě vtíravého vnitřního hlasu. Ten ho nejednou donutí v superhrdinských, nadpřirozených intencích zbourat interiér šatny, přizabít herce během zkoušky a podobně.

To, co při sledování Birdmana praští do očí, je nejednoznačnost. Během tragikomických scénách se nezaujatý člověk většinou bude smát. Když se ale vcítí do přímých aktérů, stáhne se mu hrdlo a nejednou přivře oči. Postavy na scéně utíkají. Před problémy, minulostí, vlastním já. Angažované vtípky jsou obranou, rutinou. Dětinskost a ztráta sebevědomí většiny postav je alarmující. Jde de facto o nedospělé lidi, kteři se siláckými gesty naoko podporují, ale ve skrytu duše pláčí.

Vše umocňuje kamera, která Thomsona a další postavy stíhá v dlouhých, "nepřerušovaných" záběrech. Stísněné chodby, jimiž se musí někdejší Birdman probojovat až na pódium, zabírá kameraman freneticky, paranoidně a voyersky. Nehraje tedy pouze výtečný Keaton, jemuž na první dobrou nadhazuje Zach Galifianakis coby manažer a Edward Norton z pozice herecké primadony se zásadami.

Originální vizuální koncept se ale po nějaké době okouká, přestane opájet. Jako prvoplánový bych ho ale neoznačil. Divák si na něj prostě zvykne v intencích perspektivy vnímání díla; slouží záměru. V kombinaci s minimalistickou, expresivní hudbou (nervní bicí) a dobře vybranými hereckými typy tvoří netuctový celek, obdobný, u kterého se kochají milovníci Michela Gondryho nebo Charlieho Kaufmana.

Michael Keaton mění výrazy a polohy s přirozeností mořského živočicha. Nezalekne se drsnějších proklamací; nervově se zhroutí, předvede vtipnou bojovou scénu s Edwardem Nortonem ve slipech. Vystřihne skvělou parodii na Transformers. Na pódiu vytasí nabitou zbraň. Ale umí být též překvapivě něžný a dojemný.

Birdman klame tak trochu jako "veselý" Joker v Batmanovi. Ale koho? Porotu Glóbů, která snímek zařadila do žánru komedie? Nebo samotné aktéry pohybující se v uměleckém mikrosvětě? Iñárritu se táže zda je lepší a lehčí usilovat o uznání nesmlouvavých uměleckých kritiků, nebo fanoušků blockbusterů. A co uznání a docenění u těch nejbližších, tedy členů rodiny? Tam je vám kostým Birdmana a oblek kavárenského intelektuála k ničemu. 

Pokud pomineme formální stránku, dal by se Birdman zařadit do skupiny filmů jako byl například před lety uváděný Wrestler (2008). Mickey Rourke v něm podobně jako nyní Keaton ztvárnil symbolickou dvojroli - hereckou i životní. Režisér Aronofsky navíc všechny překvapil svým netradičně civilním přístupem k režii. V případě Iñárrituova Birdmana jde o totéž, i když v opačném gardu.

Co v mých očích trochu sráží Birdmanův na jednu stranu nevyrovnaný, ale filmařsky spanilý let? Dva konce snímku, přičemž ten druhý dává Thomsonovi i divákům až "superhrdinskou" naději. Ale jistě, naděje přeci umírá poslední.

Hodnocení: 80%