Recenze: Místa nenavazují na předchozí úspěšnou spolupráci tvůrců Pout

První problém s tímto filmem jsem měl v tom, že mi trvalo několik desítek minut, než se mi podařilo rozklíčovat, že se odehrává v konrétním čase. Hrdinové mají narážky na "starou pětikorunu", Češi nemají rádi Slováky, televize jsou analogové, na stolech jsou hnusné umělohmotné ubrusy ze 70. let a některé postavy nosí mobil. Jeden z hrdinů nosí tričko kapely "The Exploited". Nějak mi to nezapadalo dohromady. A hned v první scéně filmu je vidět pumpa s LCD číselníkem, ukazujícím cenu 35 Kč za litr (tedy podstatně vyšší, než byla kdykoliv před rokem 2010). A ne že by byla nenápadně někde v pozadí - v detailním záběru u ní stojí hlavní hrdina, který tam pracuje!

Tudíž jsem si dost dlouho myslel, že je film záměrně zasazen do nějaké "neexistující doby", ale časem vyplynulo (a presskit to potvrdil), že se má odehrávat na počátku 90. let. To se tedy opravdu příliš nepovedlo a tato doba z filmu ani jeho hrdinů nijak nevyzařuje. Třeba u toho trička jsem si opravdu nebyl jistý, jestli jeho nositel má být punker nebo post-ironický hipster. Nevypadal ani na jedno.

Především mi k oné době vůbec neseděla ona atmosféra totálního zmaru. Na počátku 90. let byli všichni kolem mě nadšení z toho, že mohou navštěvovat kapitalistickou cizinu, soukromě podnikat a nosit trička "The Exploited". Kdežto hrdinové tohoto filmu posedávají po střechách vybydlených domů, perou se s kamarády ze sousední party, chlastají, tancují, ale hlavně pořád mluví o tom, jak je všechno na hovno a chtějí "pryč", což někdy myslí ve smyslu "odjet někam hodně daleko" a jindy "zabít se". A vedou monology / dialogy, které se snaží být hrozně "nad věcí", ale přitom křičí "všímejte si mě a litujte mě". Například když jede Anna autem po silnici, povídá zničeho nic kamarádům: "Teď přijde strom, kterej docela dobře znám. Postavil se tenkrát mně a mámě do cesty. Ahoj, strome."

Podobné hlášky pronášejí všichni tři hlavní hrdinové. Pokud to byl záměr, a nikoliv scenáristická neschopnost, pak to znamená především to, že všichni tři hrdinové jsou rozmazlení znudění emo zmrdi a po půl hodině už mi připadalo dost otravné sledovat jejich nudu.

A nudy si v Místech (2014) užijete víc než dost.

Později se ve filmu objeví něco jako zápletka - když oba hoši svým chováním ohrozí zdraví Anny a její otec mafián se rozhodne si s nimi velmi důrazně promluvit, což vede k podivnému vyústění, k několika podivným dalším nedotaženým podzápletkám (včetně traumatu s poválečným odsunem, pokud jsem to dobře pochopil!) a asi třem až čtyřem zbytečně nastavovaným koncům, z nichž mi nakonec vyplynulo, že Adam je - s prominutím - zlý, zákeřný čurák, který nespravedlivě přizabije otce, který chtěl spravedlivě ochránit svou dceru. Koná se třeba i scéna, kdy je Adam svázán v garáži na židli pokryté igelitem, mafián mu šermuje pistolí u hlavy a má k němu proslov. Tato scéna by měla zřejmě být naprostým dramatickým vyvrcholením příběhu, ale - je mi líto - skoro vůbec nefungovala, a já se koukal na hodinky.

Což je smutné.

Pokud se nad strukturou filmu trochu zamyslíte, tak vám možná začne docházet, jak to celé asi mělo fungovat, a možná i oceníte snahu tvůrců, kteří si ukousli velmi ambiciózní sousto. Ale nedokázali ho strávit. Například jsem náhodou zaslechl začátek tiskové konference, kde režisér vysvětloval, že dva mužští protagonisté měli být "citlivý introvert" a "enfant terrible" - ovšem na plátně oba působí jako pasivní, ufňukaní emo hošíci, jeden zaměnitelný s druhým!

Je celkem jedno, jestli mladí herci neměli dostatečné schopnosti, nebo je režisér nedokázal dostatečně ukočírovat. Celý film naprosto zásadně stojí na vykreslení tří hlavních postav, a pokud ty tři postavy jsou buď nezajímavé, nebo dokonce opovrženíhodné, tak s nimi prostě nemůžete soucítit a film vás nemůže nijak "chytit" (protože tvůrci zjevně chtěli, abyste s nimi soucítili). A pokud je to takhle, pak je celkem zbytečné řešit, jak se vydařila třeba kamera nebo hudba, a jestli ve filmu existuje pár osamocených scén, které mají jistou zajímavou atmosféru.

Zmínka o songu s názvem "Fight Club" v závěrečných titulcích mě přivedla

na zajímavou myšlenku, že protagonisté možná měli jistým způsobem kopírovat protagonisty Klubu rváčů: Adam měl být nesmělý a nejistý, dusící v sobě své zoufalství. Marek měl být bohém, kterému to líp jde s holkami a který se občas záměrně nechá zmlátit od silnějšího, protože si tím chce dokázat morální převahu, kterou mu Adam závidí. A Anna mezi ně měla vlítnout jako vichřice a zničit jejich přátelství i jiné věci. Jisté dějové zvraty napovídají, že tohle byl úmysl, ale - musím to bohužel napsat znovu - úmysl totálně nevyšel, a oba hlavní hoši jsou v podstatě zaměnitelní. A i když hrdinové Klubu rváčů říkali velmi podobná pseudomoudra, ve Fincherově filmu byla ironie a humor, kterým ta pseudomoudra shazoval. V Místech není po ironii a humoru ani stopa - pokud nepočítáme scény, ve kterých postavy dělají věci, o kterých se ony domnívají, že jsou vtipné.

Místa jsou dílem stejného režiséra a scenáristy (Špaček / Štindl) jako téměř pět let starý film Pouta. Pouta pro mě dodnes jsou nejlepším českým filmem za posledních nejméně 10 let a naprosto mi uniká, jak mohli stejní lidé napsat a natočit Místa, která jsou po všech stránkách výrazně horší.

A to je opravdu, opravdu smutné...

Hodnocení: 40%