Retro recenze: Pouta - nejlepší porevoluční český thriller, který jste nikdy neviděli

I když... S tím žánrovým zařazením je trochu potíž. Tvůrci sice důsledně opakují, že natočili thriller, což je v žánrově bezbřehém a často neuchopitelném českém filmovém rybníku víc než chvályhodná snaha, nicméně během filmu několikrát sami sebe usvědčují z úkroku od thrilleru k uměleckému dramatu či dokonce tragikomedii. Právě tato neschopnost plně dostát zvolenému žánru oslabuje razanci a účinek filmu, které mohly být bezmála absolutní.

Snímek uvozují verše Jana Zábrany „Viděl, jak si ho měří shora / oko nedočkavého orla. Viděl sám sebe jako štěně / pod okem bloudit opuštěně". Těch štěňat je v příběhu hned několik. Předně mladičká Darina (Ivana Uhlířová), která na nevábné nemocniční chodbě komusi oznamuje, že bude otcem. Nemá radost ze sebe, nemá radost z dítěte, nemá radost z ničeho. Právě jejích devět měsíců (bez)naděje celý film rámuje. (Ne)vítaný outěžek tu totiž mají jaksi všichni.

Sedmadvacetiletá slovenská jeřábnice Klára Kadlecová, která si začala románek se ženatým mužem. Spisovatel Pavel (Luboš Svoboda), jenž na jedné straně bojuje proti režimu články v zahraničním tisku a na straně druhé pečlivě donáší svému řídícímu orgánu na všechny okolo. Disident a otec dvou dětí Tomáš Sýkora (Martin Finger), který si žádá pochopení stejně tak od manželky jako od milenky. Estébák Antonín (Ondřej Malý), kterému nevadí, že nemůže dýchat, ale že to nemůže kontrolovat. Jeho kolega Martin (Lukáš Latinák), který má uhlídat očividně silnějšího a nedokáže si to přiznat. A konečně jejich šéf, major Janeček (Oldřich Kaiser), který chce být svým chlapcům tátou i mámou zároveň a přitom lítostivě vzpomíná na časy, kdy Státní bezpečnost své "klienty" nevystěhovávala za hranice, ale pořádně si to s nimi užívala na domácím hřišti.

Přihodíme-li k tomu květnaté samomluvy spisovatele Pavla, hořící popelnice v nočním městě (?!?) a artově otevřený závěr, který si může kdokoliv vyložit jakkoliv, pak máme umění odbyté a nastupuje...

...thriller. Malý, čtyřicetiletý, proplešatělý estébák Antonín vyhořel. Už nenachází uspokojení v odposlechu něčího milování, už ho nudí rozmlátit někomu jen tak obličej a dotěrného svědka odmáznout všemocným rudým průkazem. Touží po pocitu, kdy jako dítě s rizikem smrti skákal se zavázanýma očima do jezírka a byl na to hrdý. Chce se znovu vzrušit adrenalinem z akce, v níž riskujete naprosto, ale naprosto vše - kariéru, životy jiných i život svůj. Rozjíždí proto realizaci šíleného plánu, v němž chce od sebe odtrhnout slabošského disidenta Sýkoru s hrdopyškou Klárou a tu rusovlasou dívku, pohrdlivě shlížející na okolní svět, získat jen a jen pro sebe.

To nejsou Životy těch druhých, to jsou 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, surově syrový thriller, který vám nedovoluje dýchat, protože v něm jde opravdu o život.

Debutující scenárista Ondřej Štindl si s pečlivostí neurochirurga pohrává nejen s příběhem jako takovým, ale doslova s každou scénou. Klade důraz na slovo ("Nemá psa? Já kdybych měla tak velký byt, měla bych psa. Hele, má psa-, má psací stroj.") i pointu každé scény ("Kdybych k ní teď přiběhl a nachcal jí do tý polívky, vsadím se, že by jí to nevadilo." "Nemusíš, ta dršťková chutná, jako kdyby do ní už někdo nachcal.").

Odvedl práci, kterou nezbývá než obdivovat. Má však své limity. Každá situace i motiv jsou tolikrát pečlivě ošetřeny, že vlastně chybí jakýkoliv moment překvapení. Stejně tak se filmu nedostává výstižných zkratek, které by příběh zrychlily a obratněji posouvaly vpřed. Minuty tak nezdravě přibývají jedna k druhé a na konci převládá pocit, že navzdory všemu silnému a spoluprožitému byly bez mála tři hodiny v kině přece jen moc.

Štindlovi (i režiséru Radimu Špačkovi) se obecně nejvíc daří ve chvílích, kdy na plátně planou velké emoce - vyhřeznutí manželské krize, scéna v průchodu se soudružkou kádrovačkou... Horší je to s narcistními sebepromluvami spisovatele Pavla a paradoxně i se samotným finále. Ve vrcholné scéně, v níž konečně Antonín a Klára stojí proti sobě, Štindl volí místo tvrdého nárazu do zdi, který divák očekává, tragikomické ulamování hrotů ("Obraz." "Stůl."), což by vlastně nebylo vůbec špatné řešení, kdyby vzápětí následoval konec. Ten se ale ještě hodnou chvíli nekoná. Tvůrci hrdinu dovádějí k obraznému konci, který snad kvůli tomu, že už jsme ho viděli v posledních letech v českém filmu několikrát (mj. Marian či Minulost), působí spíš rozpačitě než přesvědčivě.

Režisér Radim Špaček se se svou prvotinou Mladí muži poznávají svět dostal až do soutěže karlovarského festivalu, za svůj druhý opus Rychlé pohyby očí naopak dostal Plyšového lva za nejhorší film roku. V obou případech se ale prezentoval jako tvůrce, který chce čapnout skutečnost v jeho nejpravdivějším okamžiku. Tíhl k experimentu, nervní vizualitě, dychtivě urputné a proto nejisté snaze po hlubší výpovědi o fungování světa i vztahů. Pouta jsou pravým opakem toho všeho.

Špaček tentokrát vypráví o konkrétních lidech v konkrétních situacích. Věcně, klidně, s pokerově ledovou tváří velmistra klade před diváka jednu kartu za druhou, aniž by na okamžik zapochyboval o výsledku partie, natolik si je jist kvalitou látky i sám sebou. Nemalou zásluhu na tom určitě má kameraman Jaromír Kačer (Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem), který nedovolil žádnou nedočkavost a improvizaci.

Kačer jakoby volil tři typy záběrů. Nekonečné chodby se stále stejnými okny, dveřmi, schránkami či mřížemi zdůrazňují člověka zavřeného v socialistické kleci bezvýchodnosti. Je to depresivní a bezútěšné. Záběry skrz bezpočet horizontál, vertikál, úhlů, sloupoví, hran i oblouků, ale jakoby komunistický režim usvědčovaly z marné snahy mít na všechno kolonku, řádku či sloupec, neboť - a o tom vypovídá třetí typ záběrů, tedy detaily lidských tváří - člověk je jedinečný a proto neuchopitelný a nepolapitelný.

Spojení dvou svéhlaviček a originálů každým coulem, jakými jsou právě Špaček a Kačer, se od producenta Vratislava Šlajera zkrátka ukázalo prozíravým, přímo geniálním tahem.

Neméně šťastné je i herecké obsazení. Estébák Antonín v podání Ondřeje Malého moc nemluví, ale děsí svoji systematičností, úsporností i úporností, o ledovém pohledu ani nemluvě. Malému se navíc daří s každou další odhalenou Antonínovou slabinou nejen víc a víc děsit, ale zároveň i činit hlavního hrdinu pochopitelnějším, v té vší hrůznosti přece jen lidštějším. Ano, Antonín Rusnák plně snese srovnání s Karlem Kopfrkinglem, byť Rudolf Hrušínský ve Spalovači mrtvol volil zcela jiné prostředky než Ondřej Malý v Poutech. Oba ale dosáhli stejného výsledku, patří k nejděsivějším zrůdám českého filmu.

Respekt si zaslouží i ostatní herci, s výjimkou lehce přehrávající Ivy Pazderkové všichni poctivě pracují ve prospěch celku.

Pouta toho ještě před svojí premiérou stačila hodně prožít. Prvotní, snad až nekritické nadšení v posledních dnech střídají stále častější hlasy přesně opačné. Střízlivého pohledu budeme všichni schopni až za čas a při vědomí všech širších souvislostí, které za tímto filmem mohou, ale také nemusí následovat.

Jedno je ale jisté, trojlístku Šlajer + Špaček + Štindl se podařilo prolomit krustu, narušit status quo, který nad českým filmem v posledních letech ležel tak trochu jako deka. Odvážné téma, pro český film netradiční (byť ne zcela dodržený) žánr, neznámí a přesto skvělí herci, tvůrci, kteří role outsiderů dokázaly přetavit v aureolu vítězství. Těžko předjímat u druhé premiéry roku (první bylo slovensko-české drama Nebe, peklo... zem) příští Lvy, čekají nás mj. ještě Svěrákova "animovaná Jízda" Kuky se vrací či Trojanův návrat do 70. let Občanský průkaz, už teď ale není pochyb o tom, že v českých vodách se zavlnil hřbet pořádně ostré štiky. Snad to staré kapry vyžene z bahna a bázlivým mřenkám skrytým v rákosí dodá sílu.

Hodnocení: 85%