Recenze: 22 Jump Street - poldové v utajení znovu v komedii roku

Oživení kultovního seriálu, v němž kdysi odstartoval kariéru Johnny Depp a který jsme „žrali“ i v našich končinách, před dvěma lety vtrhlo do kin jako uragán. Z filmu, od kterého nikdo moc nečekal, protože ho napsal „tlouštík ze Superbad, urval si jednu z hlavních rolí a přizval si hezounka z Let's Dance“. Výsledkem nemohlo být větší překvapení. Snímek si odnesl výborné známky od kritiky i diváků, s přehledem si urval pozici nejlepší americké komedie roku a dvojka hrdě navazuje.

A to ve všem. Protože jsme v pokračování a tvůrci přistupují k látce s vrcholnou hravostí, je i druhý případ Jenka a Schmidta (výborně sehraní Jonah Hill a Channing Tatum) o hledání drogového dealera ve školním prostředí. Upgrade spočívá v tom, že pánové v sequelu zamíří na vysokou a základnu již nemají v kostele s korejským Ježíšem na adrese 21 Jump Street, ale v kostele naproti, kde je číslo 22 a vietnamský Ježíš. A přes ulici je již rozdělaná stavba s pořadovým číslem 23…

Vtip s čísly jsem nezmínil náhodou. Podobných hravých momentů je ve filmu desítky. 22 Jump Street si totiž neutahuje jen z policejního žánru, ale do velké míry z dvojek samotných, případně i z předchozího dílu (!). Snímek je přímo natřískaný nejrůznějšími malými vtípky a odkazy. Nemalé zastoupení zde má metahumor, díky čemuž platí, že kdo umí anglicky, ten si film užije ještě o něco více (když například Ice Cube ukazuje hrdinům svou novou skleněnou pracovnu, Hill pronese, že vypadá jako „Cube of Ice" atd.). Vtipy se tu vrší v tak divokém tempu, že je v zásadě jedno, pokud nějaký nevyjde. I slabší chvilky jsou po chvíli zalepeny nějakým originálním nápadem nebo výborně vygradovanou scénou.

Jestli někde 22 Jump Street ztrácí, je to v občasném přetažení vtipu. Nejde se tu za hranici dobrého vkusu (žádné tělní tekutiny a podobné sandleroviny od filmu nečekejte), pouze se občas nápad ždíme až příliš dlouho. Dokonalým příkladem je například situace, kdy se Schmidt pere se svou spolužačkou a scéna se přehoupne v parodii „boj ve skutečnosti zastírá sexuální napětí“ (přičemž dívka odmítá pochopit, že Schmidtovi o tohle nejde). Scéna je to vtipná, je nicméně o něco delší, než by bylo třeba.

Vše přirozeně stojí na výborném obsazení rolí. Navrátilci z jedničky již mají úspěšně nacvičeno a ví, na jaké karty vsadit. Schmidtův nový předmět zájmu (sbližování se studenty nesmí chybět) v podání Amber Stevens aspiruje na sexy roztomilost dekády, přičemž nejde o pouhý okrasný doplněk - tvůrci postavu využijí k dost možná nejvtipnější pointě vůbec. Samozřejmostí jsou nějaká ta hvězdná camea a kapitolou samou pro sebe jsou závěrečné titulky, jejichž styl by bylo škoda předem vyzradit. Vyslovím pouze přání, aby je filmaři do budoucna skutečně využili.

Přestože dávám dvojce 85%, což jsem dal i prvnímu dílu, je to trochu jiných 85%. Jednička byla výborným komediálním oživením žánru buddy-movies a šlo o jakousi moderní verzi Smrtonosné zbraně. Dvojka má mnohem blíže ke klasickým parodiím. Není to vůbec špatný posun, jen změna, s níž je dobré počítat. Pokud se minule občas odkazovalo, sequel už pomrkává jako o život.

Hodnocení: 85%