Retro recenze: Pojedeme k moři - režijní debut Jiřího Mádla nasládlý létem, chutí zmrzliny a modřinami z fotbalu

Malý Tomáš (Petr Šimčák) by chtěl natáčet filmy a uspět v Hollywoodu jako Miloš Forman. A k tomu by se rád podíval k moři. Zatímco na dovolenou to v nejbližší době nevypadá, rodiče alespoň pořídí Tomovi kameru. Ten se okamžitě chopí příležitosti a začne natáčet svůj první velký film. V hlavních rolích rodiče, babička, nejlepší kamarád, dětská láska a jedno velké rodinné tajemství! Dvakrát do týdne se Tomášův otec někam vypaří. Podvádí mámu? Nebo je za tím něco jiného?

Pojedeme k moři je režijní prvotinou herce Jiřího Mádla. Mádl se u publika vyprofiloval jako sympatický a schopný herec, což bohužel neznamená, že by vždy hrál jenom v dobrých filmech. Tentokrát se odhodlal k přesunu na post režie. Bylo otázkou, jak si za kamerou poradí a navíc s filmem, kde nehraje žádnou roli (což je u autorského debutu poměrně neobvyklé). Výsledkem je jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení posledních let.

Pojedeme k moři má prostý základ – klučinu s kamerou, jenž chce zachytit svůj svět a nechybí mu nadšení. Vše má tu správnou náctiletou naivitu, která však nikdy nesklouzne k lacinosti. Mádlovi se za pomoci vynikajících herců povedlo na plátno přenést dětský pohled na věc a oživit všechno to krásné, co máme spojené s dětstvím a prvními láskami.

K dobrému se nicméně pojí i to horší. A Mádl se překvapivě nebojí jít do vážnějších vod. Do zdánlivě prosluněného filmu s lehkostí zkušeného vypravěče míchá dramatické prvky, přesahující idylický svět základní školy. Realita tříští pohodový život dvou kluků, nedělá to ale těžkopádně. Jde o přirozený řád věcí, kdy zkrátka víte, že neexistuje nebe bez mráčků a ty temnější umí nadělat slušnou paseku. To bude pro diváky zřejmě největší šok. Nejde totiž jen o roztomilou komedii s partou dětí v hlavních rolích. Snímek nabízí i působivé dramatické scény s jednou velmi překvapivou pointou. Ne vše funguje dokonale (sem tam se nápad vyčerpá dříve, než dojde k jeho vyvrcholení) a finále je až zbytečně doslovné. Na druhou stranu lepší efektní přímočarost, než přehnaná (a nesrozumitelná) tvůrčí exhibice.

Mádl navíc projevuje nečekanou hravost i v rámci samotné režie, takže nechybí nejrůznější vtipné prostřihy či nápadité přechody. Za vše mluví již úvod, který neobsahuje klasické titulky, ale jména postav filmu - nezapomeňte, že sledujete Tomášův film a hrají v něm jeho rodina/přátelé.

Pojedeme k moři je opravdu zajímavý kousek. Bystrý, pohotový, plný životných pravd i vzpomínek. Je nasládlý létem, chutí zmrzliny a modřinami z fotbalu. Jiří Mádl rozumně točil o tom, co je mu blízké a nejenže věděl, co chce říct, ale on to i říct dokázal. Má to jediný, zato podstatný háček...

... on to totiž není dětský film. Mladší diváci ho těžko docení, neboť pracuje spíše s nostalgií, díky níž se ve třicátníkovi ozve malý kluk toužící po dobrodružství (a neumím si z pozice rodiče představit, že bych dítě přesvědčil, aby dalo v kině hranému filmu přednost před animovaným). A starší snímek předem podcení, neboť je „od snowboarďáka“ a navíc se prezentuje jako nějaká letní pohodová blbina pro celou rodinu. Reklamní kampaň není vyloženě lživá, přesto výsledek nabízí ve své druhé půli dost odlišnou podívanou, než jak se z plakátu a trailerů jeví.

Přál bych Pojedeme k moři úspěch ze tří důvodů. 1) Aby měl Jiří Mádl peníze na další film, protože se projevil jako citlivý a schopný autor. 2) Aby lidé viděli, že u nás stále mohou vzniknout filmy, které mají světovou úroveň. 3) A hlavně je to opravdu zábavný, chytrý a dobře natočený kousek, který si diváky prostě zaslouží. Mám obavu, že je najde až o mnoho let později v televizi. Nic by mi ale neudělalo větší radost, než kdybych se mýlil.

Hodnocení: 85%

P.S. Jde o ten typ dobře natočeného autorského filmu, který by nás klidně mohl (a doufám, že i bude) zastupovat na zahraničních festivalech.