Recenze: Carrie - remake klasiky vám připomene, proč nebrat cizí dívky na maturitní ples

Remaky se dají rozdělit do několika kategorií. Některé jsou na první pohled zhola zbytečné (třeba otrocky převyprávěné Psycho Guse Van Santa), jiné mohou téma přiblížit širšímu publiku (výborný americký Kruh, který je přeci jen "čitelnější" pro mimoasijský trh). A jiné si o svou existenci přímo říkají. Třeba remake Carrie z roku 1976. Hororový snímek Briana De Palmy má sice status klasiky, jde ale o podívanou, na které se nemálo podepsal zub času. Ostatně, již v době vzniku byl De Palma kritizován, že se soustředil hlavně na psycho-část a postavy přehlížel (přičemž tehdy šokující jatka dnes působí spíše jako roztomilé retro). V praxi tudíž bylo v nové verzi co zlepšovat.

Bohužel zvolila režisérka Kimberly Peirce společně se scenáristy cestu nejmenšího odporu. Místo aktualizace příběhu a snahy o vlastní úhel pohledu servírují snímek, který svého předchůdce kopíruje téměř záběr po záběru. Vyjma drobných změn (třeba to, že existují mobily a tudíž lze šikanu natočit a vyvěsit na internet) je vše při starém: Carrie (Chloe Moretz) je dívka, jenž nikam nezapadá a díky své pološílené matce (Julianne Moore) o životě skoro nic neví. Když ji po tělocviku ve sprchách přepadne první menstruace, je z toho školní hit. Ne každý má však z Carrie legraci, díky čemuž se jindy přehlížené děvče dočká pozvání na maturitní ples. Současně Carrie objeví úžasnou věc - vládne telekinetickými schopnostmi. Zatímco se blíží ples, učí se je ovládat.

Je zajímavé sledovat, jak se díky změně doby jeví odlišně vyznění samotné látky. V původním filmu působily telekinetické schopnosti nepochopitelně, vyvolávaly otázky, znepokojení a dlouhou dobu divák netušil, že za vše může Carrie. Nová verze vypadá jako "další varianta na moderní vlnu superhrdinů" (což je částečně vina střihu/kamery, díky nimž je od začátku jasné, že to dělá Carrie). Nádech komiksových dobrodružství přirozeně vezme za své s krvavým finále, které je vrcholem původního filmu. Zatímco však tam se Carrie se změnila v hotové monstrum a tvůrci si nebrali servítky, zde je jen jakýmsi andělem pomsty (což znamená, že se mstí pouze svým utlačovatelům). A podle moderních trendů je masakr méně krvavý a drsný, kratší a více o tricích, než o bolesti. Což je zřejmě nejvýraznější rozdíl. Na vývoji příběhu to každopádně nic nemění. Pořád je to cesta do pekla.

To nejlepší, co snímek nabízí, jsou střety ustrašené dívky s nábožensky založenou matkou. Zatímco ve škole je obtížné uvěřit tomu, že by Moretz byla opravdu outsider (na to zkrátka není dostatečně ošklivá), v klaustrofobických stěnách starého domu, kde vládne matka biblí a jednosměrným myšlením o zkaženém lidstvu, je její zranitelnost hmatatelná. A stejně tak touha něco změnit, i třeba silou. V těch několika málo chvílích Carrie skutečně ožívá. Po zbytek filmu už to tak slavné není.

Nemá smysl z rozpačitého výsledku vinit herce, kteří buď hrdě bojují se samotnými postavami (Moretz, Moore), případně nemají co hrát, ale hrají to opravdu sympaticky (Judy Greer v roli učitelky držící nad Carrie ochrannou ruku). Dokonce i ta omladina okolo docela funguje. Základní problém nového filmu je čistě v tom, že mu scenáristé nedali nic vlastního a stejně "znuděně" k látce přistoupila i režisérka. Pod jejím vedením vznikl ničím zajímavý klon De Palmova originálu. Kdo ho neviděl, u toho má snímek šanci získat nějaké ty kladné body. Pokud ale znáte verzi z roku 1976, není prakticky jediný důvod, proč Carrie z roku 2013 věnovat pozornost. Je jejím pouhým odrazem.

Na konci je třeba ke cti tvůrců dodat, že film aspoň nenudí. A to kopírování je v mnoha chvílích natolik důsledné, až je paradoxně dost možné, že za pár let tuhle verzi od té De Palmovy málokdo rozezná... upřímně, ono si na ni dost diváků (díky zastaralému vizuálu) nevzpomene ani dnes.

Hodnocení: 50%