Recenze: Jako nikdy aneb Když závan smrti probouzí k životu

Režisér a scenárista Zdeněk Tyc to umí s herci. Navíc si vybírá společenská a existenční témata, kterým se tvůrci věnují jen zřídka a bez přesvědčivého výsledku (výjimkou je Bohdan Sláma). Jenže od úspěšných Smradů (2002) Tyc natočil řadu celkem nevýrazných snímků. V případě novinky Jako nikdy (2013) se zdá, že se autor "našel".

Melodrama o životě a umírání, z něhož čpí a dýchá člověčina na hony daleko, vzniklo podle scénáře Markéty Bidlasové. Režisér natáčel převážně v prostředí podmokelského mlýnu a do hlavních rolí obsadil Jiřího Schmitzera (umírající malíř Vladimír), Taťjánu Medveckou (Vladimírova dřívější milenka a ošetřovatelka Jaruna) a Petru Špalkovou (Vladimírova současná milenka, opatrovatelka a milovnice jeho díla Karla).

Vladimír cítí, že se jeho život uzavírá. Skonat v nemocnici? To je to poslední, co by si nerudný člověk s láskou k výtvarnému umění a venkovu přál. Jeho mladá družka Karla se spolu s o generaci starší Jarunou střídají u jeho lůžka na křivoklátské usedlosti, aby mu poslední okamžiky života co nejméně znepříjemnily. Na scéně se objevuje Vladimírův syn (Marek Němec), jeho dívka (Jana Pidrmanová), Jarunin trpělivý manžel (Zdeněk Palusga) a pár dalších postav, jejichž charaktery Vladimírova blížící se smrt obnažuje víc, než je v "normálním" životě zdrávo.

Příběh a celý film navozuje atmosféru přesvědčivé autentičnosti. Vedle talentu režiséra a kvality herců tomu napomohlo natáčení s malým štábem na uzavřeném místě. Mototónně se opakující stereotypy (Karla se od Vladimírova lůžka jezdí rozptýlit do nedaleké hospody, opakuje se i rituál půlnoční "očisty" v rybníku) mají v rámci příběhu svůj nezpochybnitelný význam. Divák se rychle naladí, vžije do vnitřního světu postav.

Tycemu se podařilo dílo nepřekombinovat, a tak není problém sledovat kromě Karly a Jaruny ještě jejího manžela, Vladimírova syna, jeho dívku a další epizodní "postavičky", mimochodem velmi dobře vytypované (Marek Taclík, Leoš Noha, Luboš Veselý). Samotný Vladimír (Jiří Schmitzer) a jeho unikající život sice je hlavním pojítkem, z příběhu ale zas tak výrazně netrčí. Celé to dokazuje skutečnost, že dění kolem umírání probouzí dávné bolesti a skutečné charaktery hlavně u těch ostatních.

V případě snímku Jako nikdy nejde jen o ty kostlivce ve skříni, třinácté komnaty. Samotného mě překvapilo, jak jsem se dokázal jistým situacím zasmát. Jak často vznikají domnělé tragédie pouhým nedorozuměním, neochotou se tolerovat a odhalovat. Umírající Vladimír na tom možná byl ze všech protagonistů ve výsledku nejlíp. Jsme tu "jenom" jako herci. Hrajme komedie i tragédie, ale zodpovědně a s nejhlubším přesvědčením.

Zdeněk Tyc a Markéta Bidlasová nedávají návody na to, jak se chovat v těžkých životních situacích. Jen tak mimoděk rozehrávají situace a bděle pozorují, nikoho citově nevydírají. Jde o sympatický počin, který může na poli filmu překvapit.   

Hodnocení: 75%