Recenze: Maniak nabízí psychologický teror, na jaký jsme v kinech nenarazili léta

Maniak (2012) má zápletku jako z nějakého béčkového hororu z minulých desetiletí. Však to také je remake filmu z roku 1980.

Nová verze Maniaka je především francouzský projekt, produkovaný a napsaný Alexandrem Ajou. Kupodivu jde o nejlepší film, na jakém kdy pracoval, možná proto, že ho režíroval pro mě naprosto neznámý Franck Khalfoun (to je ale boží jméno!).

Ohledně děje není moc co rozebírat: Frodo je psychopat, zabíjí ženské, a má jistá traumata, která se jen prohloubí, když se blíže seznámí s krásnou umělkyní, která potřebuje jeho figuríny.

Ale to zpracování, joj!

Především: Celý film, s výjimkou několika desítek sekund, je natočený z pohledu hlavního hrdiny! Může to znít jako trapný gimmick, ale funguje to výborně, protože nevidíme objektivní realitu, ale scény zabírané pokřivenou optikou (graficky i mentálně) psychopata. Takže občas vidíme věci, které se rozhodně nestaly, nebo rozhodně nevypadaly tak, jak je vidíme. Občas je kamera nervózně roztěkaná, občas naopak nepřirozeně hladce pluje prostorem. Z toho vyplývá, že celý film vůbec netušíme například to, kdo a jak po pachateli oněch vražd pátrá.

Teď vás možná napadá, proč je do hlavní role obsazen někdo tak relativně slavný jako Elijah Wood, když ho vlastně celý film nevidíme. Omyl, vidíme ho dost často v různých zrcadlech a jiných odrazových plochách, často vidíme jeho končetiny a jiné části těla, a skoro pořád slyšíme jeho psychopatický dech, případně samomluvu. Film je ale natočen tak dobře, že i v dlouhých scénách, kdy hlavního hrdinu vůbec nezahlédneme, máme pocit, že je ve scéně s námi, a není to příjemný pocit.

U toho bych se rád zastavil: Maniak byl po hodně dlouhé době thrillerem/slasherem/hororem, který na mne fungoval tak, jak bylo zamýšleno, tzn. nikoliv humorně/zábavně. Nebavil jsem se litry krve, nesmál jsem při skalpování, ale měl jsem skoro pořád plíživý pocit, že ten chlapík je fakt nebezpečný, nepředvídatelný, a každou chvíli se stane něco strašného. Film je sice dost brutální, ale čistě na litry krve rozhodně žádný rekord nepředstavuje. Funguje PSYCHOLOGICKY. Myslím, že naposled na mě podobně zafungoval Poslední dům nalevo, a to už jsou víc než tři roky!

Hodně pomáhá střih (ano, ve filmu je mnoho střihů, přestože je zabírán pořád stejnýma očima), zvukové efekty (bublinky koupelové pěny ve vaně!) a především soundtrack! Jeho autor je v titulcích uveden jen jako "Rob" (celé jméno Robin Coudert) a je to bizarní mix šlágrů z osmdesátých let (nebo jejich napodobenin, v tomto se neorientuji) a pseudoretro syntezátorů, používaných ne-úplně-normálním-trochu-ironickým způsobem. Samotný bych ten soundtrack asi nevydržel poslouchat, ale v kombinaci s pomalým tempem filmu a nočními záběry hnusných zákoutí Los Angeles vzniká velmi zajímavá atmosféra, připomínající například nedávný Drive (2011). Jedna ukázka ze soundtracku.

To nejsou jen tak nějaké náhodné synťáky, s tou hudbou si musel autor velmi vyhrát a dává filmu úplně nový rozměr.

Je škoda, že ústřední zápletka je víceméně nezajímavá, a že nás nečeká nic jako zásadní odhalení nebo vygradování. Vlastně je celkem jedno, jak film skončí. V tomto případě ale není důležitý cíl, nýbrž cesta k němu.

Maniak je po dlouhé době nekompromisní, opravdu napínavý thriller, jehož režisér byl nejen řemeslný profesionál, ale dokázal své mírné artistní tendence zapojit do služeb psychoteroru a brutálních scén (tedy něco, co jsem marně hledal třeba v Pietě).

A ještě jeden film mi Maniak připomněl: Má podobně temnou snovou atmosféru, jako měl Stud (2011), ale jeho hrdina má ještě o trochu závažnější problém.

Opravdu vám tenhle film doporučuji, je to příjemné překvapení a něco zásadně jiného, než jen další tuctový vraždící psychopat.

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete  ZDE