Recenze: Druhá šance - Hope Springs

Trailer doporučuji ignorovat. Přestože ve filmu Jones vypráví své erotické fantazie a přestože si Streepová cvičí orální sex na banánu, film se nedá dost dobře označit za komedii, natož za "rozvernou komedii" nebo "sexy komedii".

Děj se nevyvine žádným "vděčným komediálním směrem" nedojde k tomu, že se Carell zamiluje do Streepové. Nedojde k tomu, že v městečku (nazvaném "Great Hope Springs", odtud dvojznačný původní název) náhodou je na dovolené Jonesova láska z mládí. Nic takového. Většina filmu je o tom, jak spolu tři hlavní hrdinové v různých kombinacích mluví. Carell celý film neřekne a neudělá nic, co by se dalo označit slovem "vtip". Streepová a Jones neudělají celý film více vtipů, než vidíte v traileru.

Znovu opakuji: Neklasifikoval bych tento film jako "komedii". Ale je to strašlivě příjemný film, přestože v něm vidíme několik pokusů o erotiku Jonese a Streepové, (které nemají být vtipné).

Režíroval ho David Frankel, který natočil Ďábel nosí Pradu (2006) a Marley a já (2008), kteréžto oba filmy pro mě byly příjemným překvapením. Nejinak je tomu tentokrát a já si musím Davida Frankela zapsat do deníčku a sehnat si jeho předposlední film, který u nás nešel a dodnes jsem netušil, že existuje.

Ale zpět k Druhé šanci (2012). Nebylo při ní moc okamžiků, kdy bych se nahlas zasmál. Ale zato jsem se téměř nepřetržitě, od začátku do konce usmíval, radostí z toho, jak úžasně je film vymyšlený a jak úžasně bezchybně všichni hrají (co dokáží). Nabízí se srovnání s gerontologickými romancemi Jamese L. Brookse a Nancy Meyersoví. Ale zatímco v těch byla každá scéna podřízena tomu, aby dospěla k nějaké vtipné pointě (penis Aleca Baldwina!) nebo poučení, Druhá šance má mnohem náročnější cíl: Předvést nám reálný život a reálná rozpoložení dvou normálních lidí, jakých je na světě spousta, a pravděpodobně většina z vás nějaké podobné zná.

Jejich osudy jsou ve filmu jen velmi mírně "zhuštěny" a velmi mírně "dopilovány", aby měly trochu lepší dramatičtější švih než skutečný život. Ale téměř neustále, od začátku do konce, hrdinové nedělají věci, které "jsou filmově vděčné", nýbrž věci, které dělají skuteční lidé v podobných situacích, ale většinou se o tom stydí mluvit. Připadal jsem si téměř voyeursky, když jsem do jejich životů nahlížel a těšil jsem se, jaký další zvrat mě čeká - a mnohokrát to byly zcela nečekané zvraty ze zcela nečekanými rozuzleními, aniž by se tvůrci uchylovali k nečekaně se zjevivším ufonům nebo čemukoliv podobnému.

V průběhu filmu je nám postupně odhaleno, že Jones je na tom se svými frustracemi vlastně dost špatně a potřeboval by možná ještě intenzivnější pomoc, než manželskou poradnu. Přesto si film stále drží svou unikátní atmosféru, která nám jaho životní drama přibližuje odlehčeným způsobem, aniž by skluzávala k nějaké prvoplánovité řachandě. Ke konci jsem se obával, jak to proboha chtějí uzavřít, mít nějakou pointu, a přitom se vyhnout hollywoodskému zjednodušování, kterému se vyhýbali celý film... A podařila se jim i ta pointa!

Takže ještě jedno varování: Tento film je opravdu celý o tom, jak si dva staří a veskrze průměrní lidé povídají v přímořském městě (jehož pláže jsou poměrně hnusně zabachněné a počasí je neromanticky sychravé) o svých partnerských problémech, především spolu, a občas s někým třetím. Přesto je to jeden z nejromantičtějších filmů, jaké jsem v posledních letech viděl. Vlastně si nevzpomínám na nic podobně vydařeného od Marley a já.

Před pár dny jsem byl nadšeny z blboučkého tanečního filmu pro teenagery , a teď tohle? Co to znamená? A proč něco takového neumíme natočit u nás?

Což mi připomíná, že asi půjdu za své peníze na Svatou čtveřici (2012), která neměla projekci pro novináře. Držte mi palce...

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete  ZDE