Recenze: Hunger Games jsou syrovou reality show pro mladé publikum

Stále častěji se do literatury pro mladé promítají problémy dospělého světa. Spisovatelka Suzanne Collins načerpala inspiraci pro svůj knižní fenomén Hunger Games ze dvou naprosto odlišných pořadů – při přepínání mezi televizními programy narazila na jednom kanále na reality show a na druhém na reportáž z války v Iráku. Spojením obojího došla ke zrůdné společnosti, která žije konzumní zábavou, v níž je na špalek postavena nejen morálka, ale i lidské životy. Nejde o nic nového ani nepochopitelného. V prvé řadě bývají tragédie běžně medializované kvůli sledovanosti, v druhé již s podobným tématem kdysi pracovalo akční béčko Běžící muž (1987).

Doba nicméně o něco pokročila a Hunger Games jsou fenoménem pro mladší publikum. Zapomeňte proto na brutální boj, v němž Arnold Schwarzenegger trhal svým protivníkům končetiny. Čeká nás politicky korektnější, ač v mnoha ohledech podobně nemilosrdná podívaná.

Hlavní hrdinkou je Katniss Everdeenová (Jennifer Lawrence). Podobně jako mnozí jiní netouží být účastnicí her. Když je však vybrána její mladší sestra, Katniss úkol převezme. Společně s dalším „vyvoleným“ je vyslána do hlavního města Kapitol, aby se zde se zástupci dalších sektorů (celkem je jich okolo Kapitolu 12) připravili na krvavé a nemilosrdné hry, které již brzy vypuknou.

Nejzajímavější na Hunger Games je ono „o mladých pro mladé“. Právě skutečnost, že jsou hlavní hrdinové teenageři, je nejlépe využitou kritikou společnosti, jež se k filmu váže. Kdyby v aréně pobíhalo 24 dospělých, kteří by si tupě rozdávali rány, byli bychom zpět v gladiátorských časech. Fakt, že jsou ve smrtelné hře děti, ale atmosféru mění. Jedny si to nerozvážně užívají, jiné jsou vyděšené k smrti. Je to jiné. A pocítíte to hlavně během úvodu hry, kdy se strhne skutečný masakr (režisér Gary Ross vybavil snímek překvapivě syrovým vizuálem a s ničím se moc nepáře).

Jaká škoda, že film trpí klasickým syndromem okleštěné předlohy (respektive se tak jeví, knihu jsem nečetl). Řada motivů je nastíněna, ale málokterý dotažený. Víme, že lidé žijí v totalitní společnosti a krom výstřední vyšší třídy si nikdo hry neužívá. Přesto tu není stopa po vzdoru. Chápeme, že pro úspěšné „dohrání“ potřebují hráči sponzory (ti jim mohou během hry pomáhat). Při samotném boji to ale nakonec moc roli nehraje. Druhá půle, odehrávající se čistě v aréně, je navíc výrazně slabší. Zatímco první nastiňuje zápletku a zvrhlé myšlení společnosti, poté se již za povrchní horizont nepodíváme. Kritika ustoupí akci a krkolomné romanci, namísto toho, aby bylo mimo nesmyslného zabíjení probíráno i celé zázemí soutěže, sponzory počínaje a nadšenými diváky konče.

O podivném chování samotné arény nemluvě (čtenáři předlohy by mi zřejmě vysvětlili digitální=reálné psovité šelmy, ale já jsem z jejich zrození moudrý nebyl).

Naštěstí i v těch nejslabších momentech film drží Jennifer Lawrence. Všichni ostatní (snad vyjma jako vždy okouzlujícího Woodyho Harrelsona) jsou v jejím stínu a to jak hereckém, tak i v rámci profilace postavy. Lawrence prakticky nesleze z plátna, takže má film pevný bod, o který se může opřít. Na druhou stranu jsou tím upozaděni ostatní hráči a jejich osudy zůstává divák nedotčen.

Na rozdíl od Twilight či Harryho Pottera jsou Hunger Games v českých končinách poměrně neobjeveným fenoménem. To dává filmu šanci na nezaujatý postoj diváků, kteří nepůjdou s očekáváním bomby ani další slátaniny ve stylu romantických upírů/vlkodlaků. Zkrátka nepopsaný list. Je jen na vás, jakou si k němu uděláte poznámku. Já uděluji opatrné plus a jdu si pořídit knihu.

Hodnocení: 60%