Recenze: Probudím se včera aneb Čtyřicátník Mádl na milostné misi v červnu 1989

Študácké komedie jsou vděčné a studentský humor věčný. Kdo by si nepamatoval svoje trapasy před tabulí, kdo by si nezavzpomínal na (ne)oblíbené učitele, kdo by nepodléhal nostalgii při vzpomínce na první lásky a citová zmatení... Fungovalo to za první republiky v žákovských komediích Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, zafungovalo to u starších a pokročilých v jedné z nejúspěšnějších komedií 70. let "Marečku, pojdete mi pero", v letech osmdesátých u prvních dvou dílů Básníků i nedávno na hodně přisprostlém Gymplu, není tedy důvod, aby podobné schéma nefungovalo i dnes. 

A funguje. Pokud se novinka režiséra a producenta Miloslava Šmídmajera (Peklo s princeznou) a debutujícího scenáristy Lumíra Holčaka pohybuje na půdorysu první velké lásky, alkoholových dýchánků se spolužáky a soubojů s rodiči, film utíká a baví. Horší je to ale s tím před tím a potom.

Velmi křečovitý, chtěný, komplikovaný a dlouhý je především rozjezd. Čtyřicetiletého profesora češtiny a dějepisu na gymnáziu Petra Koláře (Filip Blažek) opouští další přítelkyně v pořadí (Jitka Čvančarová), což Petrovy rodiče (Svatopluk Skopal, Ljuba Krbová) nijak nepřekvapuje. Spíš naopak. A začíná si zoufat i Petr samotný.

Čím víc žen poznal, tím víc lituje, že kdysi na gymplu, těsně před tím, než se odstěhovala, nevyznal lásku spolužačce Elišce (Eva Josefíková). Nejdřív doufá, že svou osudovou chybu napraví na třídním srazu, ale tam Eliška na rozdíl od všech ostatních nedorazí. Potom na ni všude možně shání kontakt, ale marně (kdyby zkusil internetový vyhledavač hned a ne na konci filmu, snímek by byl o devadesát minut kratší), takže mu nezbyde než risknout účast v (tajném nebo jakém?) programu na cestování časem.

Teprve tady se film nadechne. Jen co devatenáctiletý Petr Kolář (Jiří Mádl) otevře oči v prvním červnovém dni roku 1989, dosavadní chtěnost a křeč se změní v nelíčenou hravost a radost. Jiří Mádl má prostě dar bezprostřednosti, obrovské charisma a navíc koňskou dávku talentu, takže to divení se nad rodiči 1989, denním tiskem 1989, módou 1989 i vším dalším je prostě neodolatelné. Přidáte-li k tomu trošku koření v tom smyslu, že Petr jako jediný ví nejen to, co se stane za půl roku, ale i to jak na tom dnešní spolužáci a profesoři navzdory všem snům, ideálům a proklamacím za dvacet let skutečně budou, o zábavu je postaráno. Není to nic objevného, vlastně je to všechno docela krotké, ale ve své podstatě milé.

Jenže pak dojde k poněkud prazvláštnímu zvratu v ději (nebo spíš scenáristickému faulu?), který by byl (snad!) pochopitelný u puberťáka, ale který vůbec nechápu u čtyřicetiletého chlapa (je mi čerstvě čtyřicet, tak snad vím, o čem mluvím). A když se konečně vyřeší i tahle pseudozápletka, vrátíme se definitivně do současnosti, ke snaživému, ale přece jen výrazně slabšímu Filipu Blažkovi, abychom diváky nakrmili dalšími koňskými dávkami product placementu (žvýkačky, energetické nápoje, auta, drogerie..., čím nesmyslněji a déle, tím lépe).

Jakkoliv se Šmídmajer hodně snaží o laskavou poetiku Básníků (včetně úvodních kreslených titulků), film se mu trochu drolí a rozpadá pod rukama. O něčem se zbytečně dlouho mluví (úvod), něco, co chtělo skutečný nápad, se odbude trapným blikáním světýlek (cesta časem), něco funguje díky výkonnému motoru značky Mádl (v závěrečných titulcích je uveden i v kolonce "podíl na scénáři", takže si "svoje" pasáže nejspíš hodně upravil a dobře udělal) a pak je tam obrovská past ve formě posluhování reklamním a obchodním partnerům. Ze slibného projektu je rázem tak trochu nedodělek, tak trochu super film a tak trochu protivná reklama. 

V paměti vám nejspíš utkví dojemně neodolatelný Jiří Mádl, komicky úsporná a přitom milimetrově přesná Ljuba Krbová, groteskně hodně zajímavě nadsazená Anna Polívková, pár vydařených vtipů a vlastní nostalgický pocit, co by kdyby... Na současné (ne)poměry českého filmu to rozhodně není žádná výhra. Ale ani prohra.