Recenze: Láska je láska, film je film a televize televize

Marušce Kalátové (Aneta Krejčíková) je osmnáct a cestou ze školy se chodí do kostela modlit, aby jí Pánbůh nadělil chlapce. Když se ale konečně tajemný ctitel (Maciej Cymorek) s povadlou růží a znalostí Braillova písma objeví, dědeček (Petr Nárožný) začne prskat a žárlivě ržát. Snad proto, že Maruška opravdu nevidí, snad proto, že se mu zdá bezbranná vůči okolnímu světu, snad proto, že v ní chce pořád vidět malou holku.

To u sousedů momentálně řeší docela jiný problém: Jejich syn Honza (Petr Vančura) se v autě líbal s mužem (Jaromír Nosek)! Zatímco uťápnutý tatínek (Ondřej Vetchý) to bere s empatickým rozechvěním na vědomí, víc než rázná maminka (Simona Stašová) se rozhodne syna stůj co stůj "předělat".

A aby nikomu nebyl v tomto partnerském kaleidoskopu odepřen vztah, je tu ještě nejstarší dealerka marihuany v republice, stále víc popletená Libuška Nová (Eliška Balzerová), první (a poslední?) láska dědy Kaláta.

Celkem vzato, všechny indgredience příběhu jsou správně. Mladí i staří, láska romantická stejně jako lehce potrhlá, dny slunečné i deštivé... Viděno z rozhledny idyla. Při bližším pohledu to ale začíná pořádně skřípat.

Odpíchněme se od postavy maminky Fuchsové. Jakkoliv je nám líčena jako zemská ředitelka významného finančního domu, tedy jako člověk bezpochyby inteligentní, homosexualitu svého syna se snaží léčit těmi nejprimitivnějšími prostředky - pornočasopisy, nevěstincem, dohazováním dcer kariérních kamarádek...

Zmatení u Fuchsů bohužel umocňuje i režisér podivným obsazením. Méně pozorní diváci si například dlouho myslí, že Ondřej Vetchý hraje Simoně Stašové syna a nikoliv manžela. O tom, jak se uťápnutý sparťan a starší žena harpyje mohli kdysi dát vůbec dohromady, je lepší pomlčet, protože byste intenzivnějším zkoumáním mohli snadno a rychle dospět k tomu, že všichni jsou tu vlastně jen za karikatury či postavy spíchnuté podle stokrát osvědčených šablon a že originalita je tu za podpultové zboží.

Tatínek Fuchs jen čučí na fotbal a chlastá pivo, dědeček Kalát je rasista a xenofob, protože mu pod okny pulzuje nekonečná romská noc, zamlklý Marek je dobrák od kosti, protože vyrůstal v dětském domově, Maruška je anděl jednak proto, že nevidí,  jednak, že jí maminka brzy umřela a jednak že nikdy nepoznala otce... Prostě něco Popelky, něco Indiánů z Větrova, něco Jízdy, hodíme to do mixéru značky Ženy v pokušení a to by v tom byl čert, aby to něco nehodilo. Hodí, ale nic není opravdové, za kůži se zadírající. Všechno je jen jako.

A to navzdory tomu, že většina herců je schopná karikaturně načrtnuté postavy zlidštit a zvěrohodnit - Aneta Krejčíková po skvostné striptérce v Poupatech rolí diametrálně odlišnou dokazuje, jak širokým talentem disponuje a jak dobré by bylo si její jméno příště pamatovat při vyplňování nejrůznějších hlasovacích lístků o nejlepší výkony roku, Ondřej Vetchý dokáže jedním pohledem říct víc než scenárista deseti stránkami textu, Eliška Balzerová hraje roztržitou babču-alzheimerku s takovou naléhavostí a přesvědčivostí, až se vám svírá hrdlo, a Simona Stašová dokáže na minimální ploše vystřihnout vskutku obrovská komická čísla (osobně si nejvíc užívám tu nad inkubátorem). Škoda jen, že takové spoustě skvělých sólistů občas chybí dirigent, který by z nich udělal orchestr.

Přímo tragické je to pak s herci, kteří scenáristou předepsané věty při nejlepší vůli nemohli obohatit o vlastní životní zkušenost či aspoň nějaký náznak lidského rozměru. Patří sem především neuvěřitelně oplzlý a stereotypní muzejní hlídač v podání Rudolfa Hrušínského či otevřeně rasistický a stereotypní kuchař Romana Štabrňáka. 

Práce nad scénářem zkrátka a dobře žádala ještě nějaký ten týden či měsíc usilovného sezení, stejně tak měl režisér a producent v jedné osobě déle a lépe zajišťovat celé natáčení. Snímek má totiž minimální prostor k filmovému nadechnutí (Honzova slza v protisvětle je jednou z mála výjimek), většinou se jedná o rychlou televizní skládačku, v níž někdo přijde zleva, jiný zprava, přičemž většinou točíme v celku, protože je to levnější a rychlejší. O otravném product placementu, který nás zas a znovu nutí očima olizovat registrační značky aut, nablblé billboardy v zatáčkách a trapné výlepy ve skříňkách, ani nemluvě.

Tomuhle filmu vlastně nechybělo moc. Scenárista se měl JEN rozhodnout, jakou komedii vlastně píše - perlivě poetickou o razítkování zadečků a prvním milování uprostřed horské bouře nebo lidově zemitou s olizováním vibrátorů a oplzlým očumováním, dámy prominou, vytrčených koz a koziček? Smířlivou o tom, že láska kvete v každém věku a bez rozdílů ras, náboženství a sexuálních orientací, nebo satiricky útočnou, která bude podivným způsobem hrát s kartou rasismu a xenofobie?

Režisér měl JEN lépe odhadnout potenciál látky, její úskalí minimalizovat, přednosti umocňovat, zbytečné škrtat.

A producent měl sehnat JEN o trochu víc peněz, aby bylo k dispozici víc natáčecích dnů a aby výsledný tvar nemusel být ověšen tolikerým otravným product placementem.

Pokud by se tohle všechno povedlo, pak bych film Láska je láska určitě nehodnotil JEN pětapadesáti procenty.

Hodnocení: 55%