Recenze: Lurdy působí jako dokonalý dokument

Ať si o tomto filmu (natočeném v roce 2009) na základě traileru myslíte cokoliv, pravděpodobně se mýlíte. Obával jsem se nějaké náboženské agitky, ale místo FSM jsem se dočkal něčeho mnohem zajímavějšího, byť to rozhodně není nic, co bych označil slovem "zábava".

Jessica Hausnerová toho zatím ve svých 40 letech moc nenatočila (a nic z toho jsem neviděl), ale její filmové schopnosti jsou neoddiskutovatelné.

Téměř celý film je podán jako dokument, zachycující (a nijak nekomentující) průběh typické "organizované poutě do Lurd". Skládá se z dlouhých statických scén, zabíraných často z dálky, jakoby "skrytou kamerou" (kdy před hlavními protagonisty procházejí jiní lidé a kazí nám výhled). Všichni hrají velmi realisticky, jako kdyby improvizovali nebo jako kdybychom se dívali opravdu na dokument. A kdyby tvůrci opravdu tvrdili, že jde o dokument, ve většině scén bych jim to i věřil. Tak dobří jsou všichni herci.

Kdyby šlo o dokument, tak bych byl nadšený z toho, jak se tvůrcům podařilo zachytit ty správné okamžiky, ve kterých se na chvíli odhalí něčí potlačované myšlenky nebo dojde k něčemu, co je svou bizarností skoro černohumorové. Dokument to ale není a pokud dobře chápu, VŠECHNY hlavní postavy (včetně všech postižených) jsou herci.

Dokumentárnost ale není pouze formální, ale i dějová. Jsem přesvědčen, že takovéhle věci a takovéhle bizarní situace se skutečně mezi poutníky do Lurd odehrávají. Jsem přesvědčen, že se opravdu každý den objeví v Lurdách několik postižených, kteří tvrdí, že se zázračně uzdravili, a že je zvláštní komise musí přezkoumat, aby se potvrdilo, že jde opravdu o zázrak. Jsem přesvědčen, že když k tomu dojde, polosenilní důchodkyně diskutují o tom, že "on si takový zázrak nezasloužil, já jsem tady už popáté a jsem mnohem víc věřící". A jsem přesvědčen, že se ve zdejší atmosféře skutečně leckterý věřící může vyléčit i z poměrně závažných chorob - a není to nijak v rozporu s tím, co si myslím o náboženství a o lurdském Disneylandu.

I když je tento film plný velmi složitých a různě interpretovatelných emocí, Hausnerová zůstává striktně neutrální a necpe nám žádný úhel pohledu. Takže zatímco mě tento film zaujal jako bizarní černohumorový pohled do intimního kroužku lidí, mezi které se nikdy v životě nedostanu (doufám!), něco jako Hoří, má panenko! (1967) na cracku, někoho věřícího může docela dobře zaujmout jako důkaz toho, že Boží zázraky jsou všemocné a když se bude hodně modlit, ta chybějící ruka mu doroste. Paradoxně je tento hraný film dokumentárnější a objektivnější než to, co točí Michael Moore nebo pánové Klusák a Remunda a označují to slovem "dokument".

Protože to ale není dokument, ale film, měl by mít nějaký děj a nějakou pointu. Má ji. A je úžasně emocionální, věcná a současně otevřená mnoha interpretacím.

A ještě mě napadlo takové výstižné přirovnání: Kdyby mi někdo tvrdil, že tenhle film režíroval David Cronenberg, věřil bych mu to a konstatoval bych, že je ještě v o něco lepší formě, než při Nebezpečné metodě (2011).

Hodnocení: 90%

P.S: Ta docela sexy řádová sestra je ta supersexy vražedkyně z poslední Mission: Impossible.