Recenze: Micimutr

A všechno přitom začíná tak slibně! Zatímco na hradním nádvoří bezstarostně hoduje partička rozmazlených a neschopných princů, princezna Karolína (Marika Šoposká) se v úzkosti největší obléká do černého. Za pár chvil má totiž zpestřit jídelníček draka tříhlavého z rodu lacerta digitális. Král (Jiří Bartoška) marně zatíná svou dřevěnou pěst, do princezny tajně zamilovaný loutkář Vítek (Ondřej Novák) se marně rozčiluje nad zbabělostí rychle utíkajících princátek, kuchař Pepé (Martin Dejdar) marně hýří svým italským temperamentem, drak už letí, vítr se zvedá, země chvěje... Ještěže je tu podivínská osůbka jménem Micimutr (Libuše Šafránková), která dokáže v poslední chvíli nezištně pomoct, tedy když se sami snažíte! Vítek se snažil, princeznu zachránil, odkrýt ji svou identitu ale na přání Micimutr nesmí. V následující třech čtvrtinách filmu tak budeme sledovat, jak si zásluhy za zabití draka přivlastní kolemjedoucí komoň na komoni, promiňte, princ Vladimír (Vojtěch Dyk), jak se chystá svatba, jak se Vítek trápí i jak se trápí princezna, protože Vladimír je sebestředný narcis (a pseudoumělec navrch). A to ještě divák netuší, že scenáristka v nejméně očekávanou chvíli nevytáhne z ruky eso, jak by bylo pro poněkud natahovaný příběh žádoucí, ale překvapivě cinklou sedmu v podobě ještě jednoho příběhu z doby i světa docela jiného!!!

Varovné kontrolky přesto blikají už od začátku. Třeba nad postavou královny-matky (Jaroslava Kretschmerová), která si ve chvíli pro její dceru i celé království nejtěžší rozmarně kontroluje svůj make-up na vycíděné hrudi zbrojnošově. Pokud si myslíte, že do očí bijící povrchnost, hloupost a slepicióznost královny bude mít pro příběh nějaký význam, pak se mýlíte. Charaktery se nemění, příběh se po slibném rozjezdu prakticky zastaví a nápady a hrátky s formou jsou spíš, abych tak řekl, významu lokálního než jakéhokoliv jiného. Zkrátka a dobře, početný dramaturgický tým České televize nebyl zkušené spisovatelce Ireně Douskové, půvab jejíž tvorby (mj. Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák) je založen na specifické poetice a originálním nahlížení věcí, skutečnou oporou, takže vznikl - pokolikáté už! - rozdrolený, v podstatě po stopadesáté vylouhovaný příběh. Že to ve výsledku není až tolik znát, je především zásluha debutujícího režiséra Víta Karase, který se s každou scénou i s každým záběrem doslova mazlí!

A vynaložená energie se mu vrací. Předně si dokázal - tedy až na výjimky - dobře vybrat herce. Libuše Šafránková má dar jemné ironie, což k pětisetleté čarodějnici s vizáží umírněné hipísačky sedí náramně. Vojtěch Dyk se velmi jistým způsobem pohybuje na hraně sebeironické nadsázky, aniž by kdy sklouzl k nějakému samoúčelnému pitvoření či dokonce trapnu a jen tím dokazuje, jak širokým talentem disponuje. Ondřej Novák je takřka ideálním mladíkem s horkým srdcem a vizáží romantického milovníka (byť neustálá, příliš hluboká rozhalenka na někoho může působit až komicky). Obrovské charisma nezapře v roli krále ani Jiří Bartoška, ačkoliv občas jakoby nevěděl, co přesně má hrát - zvlášť ve vztahu k až příliš jednostrunné královně Jaroslavy Kretschmerové. Energií bez efektu hýří i Martin Dejdar v roli kuchaře s italskými kořeny - není to dojemný popleta, ani vtipný patron, je to jen planě pobíhající figurka bez chuti a zápachu.

Jinak je ale třeba Karasovu práci jen obdivovat. Jak pečlivě si vybírá lokace, jak si nechává záležet na dobové atmosféře, zživotnění "mrtvých" historických kulis, náladě, světle, kostýmu i tom nejmenším detailu ve druhém a třetím plánu. V době filmařů-kovbojů nucených točit rychle na první dobrou je z něj doslova cíti touha po kvalitě, což je víc než sympatické. Že mu scénář není pevnou základnou, ale podivně se vlnící bažinou je věc druhá. V dané situaci se zdá, že dokázal téměř maximum možného.

Je sice poněkud zvláštní uvádět do kin film, který za pět týdnů poběží v televizi (na Štědrý večer jako hlavní program), ale kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Budiž to aspoň důkazem nějakých ambicí a nějaké snahy. A tvorbu České televize to navíc vystaví bedlivějšímu kritickému oku diváků i filmových odborníků. Zatímco televizní pohádky v devadesáti devíti případech ze sta prohučí obrazovkou bez jakéhokoliv ohlasu, což je škoda, protože většinou jsou to naprosto příšerné slátaninky bez elementárních hodnot, za to dost často "vyšperkované" nějakým tím digitálnem (vím, o čem mluvím, letos jsem shlédl na festivalu v Ostrově nad Ohří kompletní roční produkci), životnost filmu pro kina je přece jenom delší.

Micimutr na jedné straně přináší jemný závan do poněkud stojatých vod české filmové pohádky, které se už takřka výhradně staly doménou jednoho jediného režiséra (= Zdeňka Trošky), na straně druhé trpí - sportovní terminologií - neuvěřitelnou spoustou nevynucených chyb. A ten kiks s cizí osobou pochybného vzezření, jež láká dítě na půdu s tím, že tam mu pomůže od trablů... Snad jsou v rodinách spolehlivější než na Kavčích horách a dětem už od nejútlejšího věku vštěpují, že s cizími lidmi by nikdy nikam chodit neměly. Jedině s tímhle vědomím můžu přimhouřit obě oči na hlavě i kuří na noze a dát padesát procent, jinak bych musel hodnocení strhnout někam k nule.

Hodnocení: 50 %

P.S.: V pondělí 14. listopadu 2011 mi volal mluvčí České televize Ladislav Šticha s tím, že "tady se nelíbí" moje recenze na Micimutr. Nejdříve se mě snažil nachytat, že jsem nedával pozor. Potom se mě snažil přesvědčit, že v pavlačových domech žijí samí hodní lidé, pak se mi snažil namluvit, že ten, kdo vykonává domovnické řemeslo, nemůže být pedofil. A když ani s tím neuspěl, začal operovat s tím, že veřejnoprávní je sprosté slovo, což jsem nějak nepochopil. Takže ještě jednou - "brutální úvod" recenze jsem zvolil proto, že kdyby se všechny děti chovaly jako Jirka ve filmu, mělo by to víc než brutální důsledky.