Recenze: Sráči (TV film)

Třinec. Město na konci našeho světa. Češi, Poláci, Slováci, policajti, prostitutky, gambleři i kravaťáci. Nádherně zvlněná krajina Beskyd na horizontu, paneláky dokola, ocelářský kolos se spoustou barevného dýmu a nejrůznějších odstínů rzi uprostřed. Každý se tu živí, jak se dá. Zidan (Jaromír Dulava) a Luky (Robert Mikluš) se právě chystají přepadnout poštu, policisté Martin (Jiří Bartoška) a Dan (Jaroslav Plesl) si naopak jdou vybrat svoje diety v podobě výpalného do jednoho z místních barů. Ruka ruku myje v duchu socialistického hesla: "Kdo nekrade, okradá rodinu." Pak se ovšem cesty prvních a druhých osudově protnou, centrum města se na chvíli změní v Palermo či Bogottu, jednoho z hlavních hrdinů odvezou havrani s bradou nahoru a druhý má na krku inspekci Ministerstva vnitra. Kdo se domnívá, že věci se tímto okamžikem vydaly na cestu do normálu, ten se hluboce mýlí. Tohle nejsou prohnilí proti protihnilým, tohle jsou prohnilí proti prohnilým v prohnilém městě a prohnilém státě!

Ačkoliv jsou Sráči prvním hraným filmem, který enfant terrible současné české kinematografie natočil podle jiného než vlastního scénáře (takto Zdeňka Zapletala), pořád je to starý dobrý Sedláček. Nekompromisní k sobě stejně jako k jiným, obnažující pokryteckou ambaláž, fraškovitost zápletek i smutně tragikomickou podstatu našeho přežívání. Stejně jako v road movie Rodina je základ státu, která je momentálně k vidění v kinech, Sedláček ukazuje i ve Sráčích, že přikrádání se stalo národním sportem a tradicí, že jsme dokázali propojit to nejhorší socialistické s tím nejhorším kapitalistickým, že o sobě dokážeme zcela bez skrupulí mluvit jako o slušných lidech, ačkoliv provádíme neuvěřitelné sprosťárny atd. atd.

Sráči jsou oproti subtilněji laděné Rodině ale přece jen vůči divákovi v mnohém vstřícnější - hereckým obsazením (charismatický Bartoška, mladicky naivní a zkratkovitý Plesl, chacharsky dokonalý nýmand Dulava, pokerově přesný Lichý), parodickými nástřely (fetišistické kroužení kamerou okolo hlavních hrdinů stojících na střeše hotelu á la Michael Bay, finální přepadení nastříhané na hudbu Michala Davida atd.) i řadou dokonale stavěných a pointovaných scén, které mají šanci vstoupit do zlatého fondu - především ta s českou, o paragrafy opřenou logikou o mrtvém, který dokázal pětkrát vystřelit.

Pomineme-li debutová Pravidla lži, v nichž Sedláček řešil ještě mezilidské vztahy v  obecné a nadčasové rovině, pak je stále patrnější, že s každým dalším filmem přitvrzuje. Od ještě více či méně laskavého pozorování (Muži v říji) se přes kousavou ironii (Největší z Čechů) a analytickou kritičnost (Rodina je základ státu) posunul ve Sráčích až k neskrývané jízlivosti a posměšné jedovatosti. Propojení socialismu s kapitalismem a mafiánů s hrdiny skrz Michala Davida a jeho hudbu je možná zkratkovité a pro zmíněného zpěváka a skladatele ne úplně zasloužené, každopádně ale výstižné a velmi působivé.

Sráči (návrat k původnímu názvu si Sedláček prosadil po té, co České televizi ustoupil a vyhodil scény se šňupáním kokainu) usvědčují současnou českou společnost z totální prohnilosti stejně nekompromisním a groteskně jízlivým způsobem jako kdysi vekslácká balada Bony a klid. Kéž by měli aspoň poloviční dopad jako někdejší Olmerův snímek.

P. S.: Uvedení Sráčů se původně plánovalo až na příští rok, proto mají copyright roku 2012.