Recenze: Tři mušketýři bojují hlavně proti režisérovi

Zřejmě je každý zná, přesto si hrdiny románu Alexandra Dumase připomeňme – mladík D‘Artagnan (Logan Lerman) se vydává do Paříže, aby se stal mušketýrem. Ti ovšem byli nedávno rozpuštěni a jsou nyní na hraně zákona. Ihned po svém příjezdu si D‘Artagnan nechtěně dohodne souboj hned se třemi nejlepšími mušketýry: Athosem (Matthew Macfadyen), Porthosem (Ray Stevenson) a Aramisem (Luke Evans). Z očekávaného souboje se vyklube společný boj proti gardě kardinála Richelieua (Christoph Waltz), který chce vládnout zemi. A ještě je tu přirozeně zrádná Milady de Winter (Milla Jovovich) a vévoda z Buckinghamu (Orlando Bloom).

To, že nová adaptace Tří mušketýrů, až na některé úseky, příliš nepřipomíná předlohu, je myslím pochopitelné. Snímek je primárně stavěn jako velkolepá 3D atrakce s důrazem na efekty a současné publikum. V takovém případě je proto v zásadě jedno, kdo s kým spí (aniž by měl), kdo koho miluje (aniž by neměl) a tak podobně. Tvůrci se nikdy netvářili, že točí věrnou novodobou adaptaci klasiky a z toho důvodu lze k ději filmu přistupovat s nadhledem.

Dokonce nemám ani problém s následující distribuční větou: „Paul W. S. Anderson ve své moderní interpretaci ctí reálie příběhu a své novodobé ztvárnění hodlá přiblížit výpravnosti původního literárního díla.“ V rámci výpravy jde totiž o perfektně zvládnuté dílo. Kulisy i prostředí vypadají fenomenálně, stejně tak kostýmy. V této rovině jsou noví Tři mušketýři úchvatnou ukázkou toho, co může moderní kinematografie nabídnout.

A teď k tomu, proč jsem si chtěl po cca dvaceti minutách prohnat kulku hlavou.

Snímek obsahuje kvantum scén, které se doslova vysmívají logice a dělají si legraci z každého, kdo si přinesl do sálu mozek. Například:

- Kardinál Richelieu vyhlásí hlídání loděnice, aby se mušketýři za žádnou cenu nedostali z Paříže. To v praxi znamená pouhých pár mužů postávající u jedné jediné lodě (a přirozeně je stačí na chvíli odlákat a je po problému).

- Mušketýři musí vysvobodit D’Artagnana z malé místnosti plné vojáků. Jak to udělají? Napálí to do ní děly, kulometem a plamenometem, přičemž se nikdo ani na chvíli nepozastaví nad tím, že by se snad D’Artagnanovi mohlo něco stát.

- V úvodu se vloupou mušketýři společně s Milady de Winter do jakési skrýše s tajnými plány (proč se zabývat tím, komu to patří a kdo je vlastně navrhl, že), ke které vede chodba, jež by svým smrtícím mechanismem slušně zaměstnala i Egypťany. Jak pasti obejít? V roli Winter je přece Milla Jovovich, tak proč by v obřím korzetu nemohla udělat několik přemetů, otoček, efektních skluzů atd..

- A nakonec malý bonbónek pro historiky - opravdu tu jsou vzducholodě, které se ve skutečnosti začaly konstruovat až o nějakých 200 let později.

O vtipech typu „poskoka dvakrát pokálí na balkóně pták“ lepší nemluvit.

V posledních letech si navíc Anderson vypěstoval hned několik otravných zlozvyků, které jeho filmům vůbec nesluší. Počínajíc potřebou opisovat scény z vlastních filmů (viz zmíněná pasáž se smrtící chodbou), pokračujíc upřednostňováním své ženy Milly Jovovich v akčních scénách, která tu v podstatě hraje Alice z Resident Evilu (akorát s honosnějšími šaty) a končíc otevřeným finále jak z laciného televizního seriálu. Vlastně se až divím, že ve filmu nejsou i zombie...

Dokonce ani akcí Anderson neohromí. Šermířské souboje jsou pravda obstojné (ta úvodní s gardou je dokonce vynikající), ale cokoli ostatního buď kazí nesmysly, nevhodně nasnímané zpomalovačky (obraz v nich vždy vypadá o poznání hůře, než v plynulé akci) nebo přemíra zbytečných digitálních efektů.

Lerman působí v roli D’Artagnana možná moc mladě, ale svou práci odvádí, přehrávající Bloom má coby záporák dokonce vyloženě světlé chvilky a celkově obsazení poměrně šlape. O herce tu ale jde až v druhém plánu. Klíčová je masová "lunaparková" zábava, díky čemuž se z filmu vytratilo veškeré napětí. Hlavní hrdinové tu mohou klidně padat z nebe v rozstřílené vzducholodi a vy stejně víte, že se jim nestane a ještě u toho budou za každou cenu cool.

Velmi únavné je i vykrádání jiných soundtracků (především dramatický akční motiv ze Sherlocka Holmese), ale to zřejmě málokterý divák zaregistruje.

Tři mušketýři jsou zábavou pro nenáročné diváky, kteří nemají moc nakoukáno a pro něž jsou velkolepé triky synonymem kvality. Pro nás ostatní je tahle podívaná zahozením fantastické výpravy a obstojného obsazení, neboť obojí dokonale pohřbívá ruka režiséra. A to jsem po příšerném Resident Evil: Afterlife doufal v nápravu.

Původně jsem chtěl recenzi zakončit větou „doufám, že Paul W.S. Anderson skončí s režií, případně brzy umře“, protože sledovat jeho kariéru je čím dál bolestnější. Bylo by to ale vzhledem k několika jeho dřívějším solidním filmům nefér. Napíši proto jen to, že jsem upřímně věřil, že už nikdo nemůže přijít s tupější variantou Dumasovy klasiky, než jakou kdysi prezentoval Disney za pomoci Charlieho Sheena a Kiefera Sutherlanda. Omyl. OBROVSKÝ omyl.

Hodnocení: 40%