Recenze: Alois Nebel

První velkou překážku, kterou celovečerní debut Tomáše Luňáka musí na cestě k divákovi překonat, je hloupá česká tradice, kvůli které si našinec myslí, že animovaný film rovná se film pro děti. Není to tak! Tenhle český nesmysl vznikl na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy komunistický režim nejdřív napumpoval velké peníze do rozjezdu původní české animované tvorby a potom se lekl, jak dobrá, jinotajná, sžíravá, přesná a pro jeho přetvářku nebezpečná může být. Všichni ti Zemanové, Trnkové a další dostali velmi jasné a důrazné stop ohledně tvorby pro dospělé, protože cenzura se ve světě fantazie, náznaku a dvojsmyslu ukázala prakticky bezmocnou. Následujících čtyřicet let se tak v této zemi rodily prakticky jen animované filmy pro děti, až tu vznikl zcela falešný dojem, že animovaný film není pro dospělého dost dobrý a zajímavý. Minulých dvacet let v tomhle směru nezmohlo a nenapravilo prakticky vůbec nic.

Velkou výhodou Aloise Nebela je naštěstí fakt, že vznikal metodou tzv. rotoskopie, tedy překreslováním hraného filmu do animovaného. Je už samo o sobě atraktivní vidět Miroslava Krobota, Karla Rodena, Terezu Voříškovou či Ivana Trojana kreslené, sledovat, jak si animátoři pohráli s jejich mimikou, které rysy akcentovali a které nikoliv.

Nejpůsobivěji v tomhle směru vychází zachmuřená mlčenlivost Miroslava Krobota. Umělecký šéf Dejvického divadla, který debutoval díky Petru Zelenkovi na filmovém plátně až ve svých 54 letech a hned za to dostal Českého lva, dozrál do neokázalého mistrovství Rudolfa Hrušínského. V jeho mlčení se dechberoucím způsobem skrývají i odkrývají veškerá tajemství světa. Pouhým zvednutím očí či ruky dokáže víc než většina herců mnohaminutovým monologem.

Svou zatím životní roli na filmovém plátně, troufnu si tvrdit, předvádí i Leoš Noha, kterého si většina diváků všimla teprve nedávno díky jeho neodolatelnému "Dobjej" ze seriálu Okresní přebor. Nohův Wachek je malá, úskočná, pragmatická sviňka, která se provlékne každým okem za každého režimu. Právě ze samozřejmosti a bezproblémovosti jeho existence až mrazí, zvlášť v kontrastu s "obtěžkaným" Nebelem.

Naopak nejslabším článkem animace a tudíž nějakého hodnotitelného hereckého výkonu je Tereza Voříšková v roli Dorothe. Animátoři nedokázali najít charakteristický rys její mimiky, dokonce jí vyzmizíkovali i pro ni tak typickou pihu na tváři, čímž z ní udělali bezbarvý obličej, který Terezin chraplák při nejlepší vůli i vzhledem k omezenému prostoru utáhnout nedokáže.

Druhou překážkou, kterou divák musí u Aloise Nebela překonat, je silná nedějovost filmu. Ačkoliv hned na začátku překračuje česko-polské hranice tajemný mstitel se sekyrou v ruce, který snímku dává až westernové napětí, zásadnější zvraty, souboje, honičky (nebo dokonce vtipy!) nečekejte. V hlavní roli je tu totiž čas, příroda a doba, přesněji řečeno její vzdálená ozvěna. To oni určují náladu a tempo vyprávění. Zatímco rádio mluví o pádu berlínské zdi a jiných historických významnostech, každodenní bezvýznamnost plyne nevzrušivě dál. K jejím vrcholům patří "jen" osamělost zapomenuté nádražní varty, melancholie Vánoc, krása lokomotiv a děsuplnost horské bouře.

To vše ovšem tvůrci servírují v nádherném, přímo přenádherném černobílém balení, které spojuje to nejlepší z hraného a to nejlepší z animovaného filmu, tedy realističnost a fantasknost jako hodnoty, které si překvapivě nekonkurují, ale velmi zajímavým způsobem doplňují a posilují. Takhle vizuálně vytříbený černobílý obraz naposledy nabídla Postel kameramana Igora Luthera a režiséra Oskara Reifa, což je pozoruhodným způsobem nekorektní skvost z roku 1998 většinovému divákovi dodnes utajený.

Tou zdaleka největší diváckou překážkou Aloise Nebela ale může být fakt, že scenáristé Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík (což jsou zároveň autoři stejnojmenné comicsové trilogie), necítí  potřebu (nebo to jen neumějí?) všechno ve filmu zobrazené a naznačené divákovi polopaticky vysvětlovat či dokonce polepovat inventárními čísly. Pokud od filmu čekáte rozbor, soud, rozsudek i rozhřešení, budete zklamáni. Rudiš se Švejdíkem se na rozdíl od jiných netváří, že rozumějí světu nebo že chtějí vykládat dějiny. Jejich stylem je spíš rozjímání, kladení tichých, ale o to dotěrnějších otázek, na které sami chtějí znát odpověď.

Asi není náhoda, že v české kinematografii momentálně vzniklo, vzniká či brzy vznikne hned několik filmů zabývajících se tématem bolavé česko-německé minulosti. To, co bylo léta tabuizováno, jaksi najednou hromadně dozrálo. Odstartoval to loni Juraj Herz s Habermannovým mlýnem, následně Jiří Vejdělek odpískal Vlky a psy (a radši natočil Muže v naději), nyní má premiéru Alois Nebel, před pár dny Jiří Chlumský dotočil 7 dní a nemalý prostor by toto téma mělo mít i v chystaných Zbabělcích Andrey Sedláčkové. A to ještě určitě nevím o všech projektech.

Bude zajímavé sledovat, jak se pohled tvůrců bude lišit či proměňovat. Zatím lze říct jen tolik, že zatímco v Habermannově mlýně byl transport aktem té nejhrubší brutality, v Aloisi Nebelovi se aspoň někteří Němci dočkají aspoň nějakého zastání aspoň od nějakých Čechů...

Dalším handicapem Aloise Nebela (proboha, kolikátým už?) je fakt, že se nejdřív prosadil v cizině: s úspěchem se promítal na festivalech v Benátkách a Torontu, byl prodán do francouzské distribuce, přičemž další prodeje jsou na spadnutí. Češi jsou na jednu stranu polichoceni jakýmikoliv vavříny pro značku Czech Republic, na stranu druhou nemají rádi, když je kdokoliv, obzvlášť z ciziny, poučuje, co by se jim mělo líbit. Na to jsou chytří sami dost. Vzpomínám na pozoruhodného Mariana režiséra Petra Václava, který v roce 1996 vstupoval do českých kin v podobné situaci. Ověnčen festivalovými vavříny na něj téměř nikdo nepřišel.

Ovšem vzato kolem a kolem, nejsou všechny ty výše zmíněné překážky vlastně přednostmi a doporučeními, proč na Aloise Nebela do kina jít? Vznikl tu originální, sebevědomý, řemeslně velmi poctivě udělaný film, který se nebojí být svůj (a to nejen po formální stránce). Není střihnut podle žádných šablon a očekávání, ať už diváckých, či kritických. Není složitý, ale ani jednoduchý. Určitě je ale zcela zbytečné se ho bát. Stačí se dívat a být otevřený, pocity, emoce a nálady si do vás vlezou samy. Dost možná pak budete odcházet z kina trochu jiní, než jste do něj vcházeli. Stejně jako je jiný Alois Nebel na jaře 1990, než jaký byl na podzim 1989.