Recenze: Czech Made M@n

Ne, neděste se, nezbláznil jsem se, jen se mi tahle lidová písnička zas a znovu vracela na mysl při sledování Řehořkova nového filmu. A to hned ze dvou důvodů.

1) Má v podstatě stejný rytmus jako film Czech Made Man. Sledujeme nějakou epizodku ze života Jakuba Vrány a aniž bychom se stihli dostat do nějakých souvislostí či dokonce emocí, už je nám líčena další historka, stejně povrchní a stejně nedokončená, byť efektně podaná a vtípky (lepšími i horšími) opentlená. Je to prostě řetězec, jehož kterýkoliv článek můžete vyměnit za jakýkoliv jiný a NIC se nestane. Zatímco ale písnička má jasnou tečku a posluchačovi dává jistou satisfakci za to, že to celé vydržel, filmu zjevný vrchol chybí. Po obsahové stránce se tak snímek dostává pod úroveň prostinké lidové písničky, ale divák naštěstí nemá moc šancí si to uvědomit díky přitažlivé formě. Atraktivní prostředí, krásné ženy, ostré zvraty, neustále brnkání na sexuální strunu, silácké řeči, to vše podpořeno dynamickým, místy až klipovitým střihem nedává divákovi šanci nudit se. Teprve cestou domů mu asi dojde, že film byl jaksi o všem a přitom o ničem.

2) Zmíněná lidovka celkem výstižně popisuje také dosavadní kariéru režiséra Tomáše Řehořka. Líčí příběh někoho velmi mladého? Řehořek debutoval jako dvaadvacetiletý filmem Proměny a získal si pověst zázračného dítěte českého filmu. Popisuje velmi pracnou a dlouhou cestu za vysněným cílem? I Řehořek navzdory enormní píli na zjevný úspěch stále teprve čeká. Posouvá hrdinu každý rok o jeden malý krok dál? Také Řehořek točí jeden film ročně a i on se pomalu ale jistě zlepšuje.

S trochou nadsázky se dá říct, že Proměny na Řehořka upozornily a daly mu další práci. Piko mu pomohlo najít velmi dobrého kameramana s osobitým stylem, poetikou i výjimečným citem pro barevnost (Antonio Riestra je ještě lepší než v Ševčíkově Normalu). A Czech Made Man, zdá se, Řehořkovi konečně dovolí potkat se se slušným scénářem (Epsteinův Signál, který by měl Řehořek začít točit letos v létě, svého času uspěl v Ceně Sazky).

Pokud by to s filmovou kariérou Tomáše Řehořka i nadále mělo vypadat jako s hrdinou lidové písničky "Když jsem já sloužil", triumfu by se měl dočkat v devátém roce svého snažení, tedy v roce 2018. V jednatřiceti letech by to rozhodně nebylo pozdě, přejme ale jemu i sobě, aby to zvládl výrazně dřív.

Má bezpochyby výjimečný vizuálně-dynamický talent, jakých u nás není mnoho, i odvahu pouštět se do nelehkých projektů. Zatím ale hodně doplácel na svoji nezkušenost i slabší producentské zázemí. První ho svádí k utápění se ve formálních schválnostech na úkor obsahu a tématu, druhé ho nutí častokrát vařit z vody, improvizovat, cosi zachraňovat či předstírat něco, co ve skutečnosti vůbec není. I proto by si měl v dalších filmech víc hlídat to, CO vypráví, než JAK to vypráví.

Pak by se mu totiž nemohlo stát třeba to, co se mu stalo v Czech Made Manovi - a sice že hrdinovy klíčové vztahy (v daném případě především Jakubův vztah s Nohou, Jiřinkou a Čápem) nejsou jen vnějškově deklarovány, ale skutečně přesvědčivě zobrazeny a podány. Divák by se pak nemusel opájet jen lesklým obalem, ale mohl by si užít a prožít i obsah.

Takhle Czech Made Mana nelze při vší úctě ke všem zúčastněným (včetně cameo role Václava Havla!) hodnotit jinak než jako produkt kolektivní plytkosti. Tvůrci se nadchli pro jakýsi životní příběh (snímek je údajně inspirován osudy skutečného člověka, který film také do značné míry financoval) a zapomněli, že filmové vyprávění má trochu jiné nároky a zákonitosti než pokec u piva. A pak už to šlo jedno s druhým. Jan Budař se začal opájet bezpočtem účesů, příčesků, nalepovacích vousů a kotlet, čímž svůj výkon posunul z výšin herectví do sfér kabaretních výstupů, režisér víc řešil, jak se jmenuje filmová hospoda, než že se scénář potýká se zásadními nedostatky, a výsledek byl na světě.

Hodnocení: 50 %