Kritici v kostce #1: Rio i Vřískot v rozporuplné rovince

Příběh nelétavého papouška, který se nedopatřením dostane do roztančeného Rio de Janeira, měl vyšlapanou cestičku – snímek byl vybaven líbivým promem a nálepkou „od tvůrců Doby ledové“. Výsledek působí rozpaky. Namísto přehlídky komických scén je Rio tou nejjednodušší možnou pohádkou, ve které každý dostane to, co si zaslouží. Česká kritika se, možná i namlsaná nedávno uvedeným dospělým Rangem, vesměs postavila proti filmu. Naproti tomu američtí novináři byli podstatně shovívavější, ale je známo, že ti rádi nadržují neškodným rodinným filmům. V našich kuloárech to každopádně Rio dotáhl na stejnou pozici, jako zajíček Hop - slušný, ale dějově prázdný vizuál, který malé zabaví a dospělého možná dožene na hranici zoufalství. A 3D je prý úplně k ničemu (na tom se shodují recenzenti z celého světa).

Návrat po dlouhých jedenácti letech dopadl celkem uspokojivě. Americká kritika sice zůstala „jen“ v lehkém nadprůměru, ale to je pořád (v rámci Rkového hororu) docela úspěch. Vlastně lze mluvit o zázraku, neboť je Vřískot 4 více žánrovou hříčkou, nežli plnohodnotným žánrovým filmem a na podobných „nadšeneckých“ projektech si kritici rádi brousí své ostří. V českých recenzích si čtyřka vedla o poznání líp (zřejmě tu máme více žánrových nadšenců). Všeobecně se kritici shodli na nadbytečném „alternativním konci“ a ocenili schopnost tvůrců reflektovat uplynulou hororovou dekádu. Střídmé tržby za první víkend v amerických kinech (necelých 20 milionů dolarů) sice zůstaly za očekáváním a dost možná pohřbily plány na další díly, v rámci hodnocení lze ale mluvit o úspěšné resuscitaci série.  

Adam Sandler už nějakou dobu platí za komika, jehož filmy jsou jakousi „dovolenou pro jeho známé, na které se zapne kamera a pak se z toho sestříhá film do kin“. A kritiky to rozděluje na dva pevné tábory – jedni mu ten přiblblý humor žerou, jiní ho ze srdce nenávidí. Přesně tak dopadl „ve známkách“ i příběh o malé lži, která vede k předstíranému vztahu hlavního hrdiny s vlastní asistentkou. Půlka kritiků se nebojí mluvit o akutní potřebě zvracet, druhá se baví a je vděčná za to, že Sandler točí stále to samé. Jemu samotnému může být jedno, co se o něm píše – fanoušci mají jeho styl rádi, každý jeho film protlačí nad sto milionů dolarů v tržbách a ani Zkus mě rozesmát není výjimkou.

Liam Neeson si oblíbil akční žánr a tak po 96 hodinách propůjčil své herectví příběhu o ztrátě paměti, která vede k ukradené identitě a to vede k… pointě, která se nikomu moc nelíbí. Neznámý sbírá body solidní vizuální stránkou, maximálním využitím Berlína coby filmové kulisy, sympatickým Neesonem a famózním Bruno Ganzem. Ránou pod pás je prý finální třetina, která vyžaduje velkou dávku divácké tolerance. Přesto nakonec převládají sympatie, neboť i to „lehce nablblé“ finále je dle všeho dobře natočené. Klasický "spotřební thriller", který drží režisér a jeho hlavní, u kritiků oblíbená hvězda.

Papírově nejsilnější premiéra týdne. Sofia Coppola před pár lety ohromila minimalistickou romancí Ztraceno v překladu a je jasné, že vystoupit z takového stínu není lehké. Ani se jí to – popravdě – nepodařilo. Možná proto se rozhodla natočit film s podobným základem. A překvapivě se dostavuje úspěch. V recenzích na Odnikud někam je patřičná jistá rozladěnost z toho, že se Coppola pouze opakuje, místo aby utvářela něco opravdu nového. Současně je ale oceňováno, že to i napodruhé funguje. Někteří se dokonce vrhají k nejvyšším známkám, čemuž se Coppola od Ztraceno v překladu ani nepřiblížila. Pověstné „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ tentokrát neplatí. Nejspíš to mají Coppolovy v genech.