Recenze: Právo na vraždu (Video)

Detektivové Turk (Robert De Niro) a Rooster (Al Pacino) spolu dělají léta na vraždách. Bok po boku si hlídají záda, jak před těmi špatnými, tak před vedením. Vyřešili hodně případů a podle vrásek už to nemají zas tak daleko do důchodu. Vyšetřovací rutinu naruší nezvyklý vrah, který začne v jejich revíru řádit. Samozvaný mstitel rád trestá ty, které nepotrestal soud. Jsou to sice ušlechtilé vraždy, ale stále jsou to vraždy a tak se Turk s Roosterem vydávají po stopě „vraha vrahů“, který nechává u svých obětí básničku. Postupem času se ukáže, že onen samozvaný mstitel možná sám nosí policejní odznak.

Hned v úvodu filmu se Robert De Niro do kamery přizná, že všechnu spodinu povraždil on. A pak se celý příběh trochu zamotá. Přijde vám to povědomé? Aby ne. Za vším stojí scenárista Russell Gewirtz, který ve Spojenci Spika Leeho předvedl stejnou úvodní kličku. Skoro to vypadá, jako by si Gewirtz řekl „hm, když jednou fungoval mustr s tím, že na začátku postava vypráví směrem k divákovi o bodu A a my z toho pak na konci uděláme bod B, určitě to bude fungovat i podruhé!“. Právo na vraždu tak skutečně v mantinelech Spojence připomíná - akorát se změnil žánr. Jsou tu podobně rozložené karty a i to postupné odkrývání stop má povědomý nádech. Jenže Gewirtz si jaksi neuvědomil vyždímanost samotného detektivního žánru. V případě zlodějského filmu měl k dispozici zápletku čerpající z neokoukaného prostředí a s tím spojené i opravdu nečekané vyvrcholení. Zdejší rozuzlení se nese v duchu „dělá to De Niro, nebo jeho parťák/ kolegyně/ šéf?“, což prostě ve výsledku překvapit nemůže. Na to tvůrcům chybí nějaký skrytý trumf.

Gewirtz tedy zklamal a bohužel si ke svému slabšímu okamžiku vybral režiséra Jona Avneta, který to jinak, než průměrně, neumí. Právo na vraždu je díky němu, i přes hvězdné obsazení, neuvěřitelně sterilní podívanou. Je jedno, že jsou tu opravdu dobří herci, kteří sem tam pronášejí zajímavé repliky, když má Avnet problém se samotným vyprávěním. Nedaří se mu vykreslit drsné prostředí gangů, jak to umí třeba David Ayer (Street Kings, Training Day). Neumí odvádět pozornost způsobem, jakým to dokázal v případě Spojence Spike Lee. A nedokáže natáčet efektní akční scény ve stylu Michaela Manna, i když mu v závěru drze vykrádá Nelítostný souboj. Avnet je člověk bez fantazie, který točí béčko s áčkovým obsazením. Nikdy nepochopím, proč se s ním Al Pacino zapletl a natočil rovnou dva filmy (před Právem na vraždu spolupracovali na též průměrných 88 minutách). Pacino tu navíc vypadá neuvěřitelně staře. Tak staře, že jsem chvílemi tvůrce podezříval z toho, že má jeho postava zemřít přirozenou cestou. To se nakonec nevyplnilo, nicméně je samotným úletem, že někdo z dua Pacino/De Niro sestaví aktivní vyšetřovací tým, přestože je jasné, že ti dva již dávno mají důchodový status.

Právo na vraždu je prohrou nejen filmařskou, ale především diváckou. Není nic smutnějšího, než vidět dvě legendy stříbrného plátna, jak hrají ve slátanině, v níž nefungují ani základní propriety typu střih a hudba. Z toho bolí u srdce. Jdu si pustit Nelítostný souboj, abych si oživil to, že De Niro s Pacinem jsou skutečně herečtí velikáni a že je tenhle přešlap pouhým důkazem toho, že i nejlepší herci své generace jsou „jenom lidi“.