Nehýbej se? Nejhorší rada při útěku před zabijákem. Netflix z paralyzujícího thrilleru zázrak nevykřesal

Překvapením byla především kvalita traileru, který nedávno efektivně lákal na intenzivní hříčku v produkci Sama Raimiho (Lesní duch) a v němž se dvacetiminutový časový deadline před ochrnutím a následná schovávačka před vyšinutým monstrem jevily interesantně a zábavně. Tento očekávaný zvrat ve filmu nastává po dvaceti minutách, kdy už známe hrdinčino trauma a doufáme v napínavou jízdu beze slov, již forma úvodního aktu avizuje.

Hned první záběr ostatně spočívá v dlouhém oddalujícím se pohledu na nehybnou, upjatě zírající a zdánlivě paralyzovanou protagonistku v posteli. Předjímá se tím hlavní zápletka, důraz na oční expresivitu dobře obsazené Asbille (čtvrtá sezóna Farga) a snad i schopnost komunikovat s publikem bez nadbytečného okecávání. Iris toho za celou dobu opravdu moc neřekne – zpočátku se pochopitelně zdráhá mluvit s cizím týpkem kdesi na skalnatém vrcholu, spjatém s nejhorším zážitkem jejího života; po injekčním dárečku na dlouho ztrácí i řeč.

Nejvíc beztak mluví únosce Richard, posléze se představující jako Andrew. Ten si opravdu prošel vlastní tragédií a dle svých slov při ní došel osvícení. Přefiltrujte překladačem filmových psychopatů a vyjde vám něco jako závislost na momentu cizího umírání, který jej při posledním výdechu své lásky po autonehodě naočkoval novým smyslem života. Tyhle pohnutky jsou pro řídký epizodický děj významné, jelikož Richard dostává vedle ochromené hrdinky mnoho prostoru – nikdo samozřejmě nevymyslel způsob, jakým by šlo němý a skoro nehybný úprk před zabijákem učinit atraktivním na celovečerní ploše.

Lesní survival s neobvyklou fyzickou výbavou oběti si tedy užijeme jen pár minut, během nichž se na ráně příhodně objeví řeka, jako vždy v tomto typu únikových hororů nápomocná v bezvýchodné pěší situaci (zde už spíš plahočivé). Hrdinka v podstatě nemá prostředky k tomu, aby se začala chovat hloupě a nelogicky, což bedliví žánroví fandové mohou ocenit. Spoléhat se přirozeně musí na zásahy vedlejších postav, které zde ve dvou případech podstoupí vypjatou a zcela předvídatelně vypointovanou konfrontaci s velmi prkenným únoscem. V prvním případě se jedná o vcelku konstruktivní zpestření, v tom dalším, zahrnujícím tu nejohranější scénickou kulisu vrah-policajt-oběť v autě, už nás divadýlko zloducha moc netankuje.

Finn Wittrock v záporné roli neodvádí špatnou práci, oblakem tajemna kolem vraha s příliš lidskou tváří nicméně prostupují jeho nejasné motivace, chatrné zvládání krizových situací a také klišé filmových psychopatů a jejich kanonických i méně známých děl, jež na sebe tvůrci ledabyle kupí. Nenapravitelný maniak s příkladnou rodinnou fasádou byl divácky mnohem atraktivnější v letošní Shyamalanově Pasti a daleko děsivější v přehlížené lesní únikovce Alone. Vměstnávat sem, do filmu ohánějícího se unikátní indispozicí oběti a z ní plynoucí subjektivní formy, existenční úvahy nad matoucí povahou předurčeného zla, je podobně kontraproduktivní jako v letošní řezničině z pohledu zabijáka In a Violent Nature.

Tvůrci tím na jednu stranu kompenzují očekávané fyzické limity a vlastně dělají dobře, že příliš neodbočují od partie dvou soupeřících postav a v závěru degradují tempo vstříc intimnějšímu finále. Rozuzlení je bohužel standardní a neobjevné do takové míry, že samo přebíjí jakoukoli originalitu titulního konceptu. Sledujeme vlastně jen místy neortodoxně snímané cvičení s dávno přeškolenými motivy hororového survival subžánru, které na úrovni scén umí místy napnout a pokouší se morálně provokovat prostřednictvím roztěkaného záporáka s milující rodinou. Vždy si ale vzpomeneme na ty lepší předobrazy včetně Královské hry, kde těžko racionalizovatelný únik před démonizovaným protivníkem opravdu strhnul jako survival a nespoléhal na nenaplnitelný high-concept.

Prohlédněte si žebříček nejlepších hororů Netflixu podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.