Recenze: Bastardi

Začnu trochu zeširoka, ale jinak to nejde. I český film má svého Eda Wooda, člověka, jehož nadšení pro film bylo stějně vysoké jako neschopnost natočit cokoliv, co by stálo za řeč. Jmenoval se Oldřich Kmínek a zanechal za sebou taková díla jako Za rodnou hroudu, Perníková chaloupka, Sněhurka a sedm trpaslíků, Zlaté ptáče či Její hřích. Filmy psal, režíroval i v nich hrál a občas dokázal ulovit i nějaké to slavné jméno, třeba Zdeňka Štěpánka, Emila Františka Buriana či Otomara Korbeláře. Dnes už Kmínkovo jméno asi nikomu nic neřekne, lidé si ze 30. let mnohem spíš pamatují filmy Karla Lamače (C. a k. polní maršálek, Ducháček to zařídí, U pokladny stál) nebo Martina Friče (Život je pes, Škola základ života, Eva tropí hlouposti, Kristian). S odstupem času by se dokonce mohlo zdát, že je úplně běžné a normální, že vedle vynikajících tvůrců existovali i ti mizerní. Ano, samozřejmě, jenže je tu jedno velké ale. Vlastně hned dvě.

Česká kinematografie na tom ve srovnání se světem nebyla v němé éře ani trochu dobře a to navzdory světovým úspěchům Gustava Machatého a některých dalších. Snadné to nebylo ani ve 30. letech na samém počátku zvukové éry, neboť se do boje o podobu nového filmu namotala ještě světová hospodářská krize. Pamětník, velký znalec historie českého filmu a spoludržitel Oscara za Obchod na korze  Elmar Klos dokonce řekl, že "nebýt Buriana, český film by se nepřehoupl přes krizová léta". V tomto kontextu najednou dostává existence profesionálů a svaté nadšení amatérů přece jen nový význam

Jenže právě ve 30. letech se povedlo ještě něco mnohem zásadnějšího - udělat ze slovního spojení "český film" obchodní značku, která funguje dodnes natolik dobře, že nám to celá Evropa závidí. V žádné jiné evropské zemi kromě Francie lidí nechodí na svoji národní produkci tak jako v České republice. Je to obrovská deviza, kterou čeští filmaři dostali od svých předchůdců. Ale je to pro současné režiséry a producenty také velký závazek vůči všem následovníkům.

V 90. letech tvůrci několikrát s dobrým jménem českého filmu zahazardovali víc, než bylo zdrávo. Třeba rok 1995 byl ohledně kvality a divácké návštěvnosti hodně mizerný, naštěstí se vždycky našel nějaký ten spasitel, který pomohl situaci zachránit. V daném případě to byl o rok později oscarový Kolja, snímek, který dva roky po sobě dokázal ovládnout návštěvnost tuzemských kin a vrátit značce "český film" punc kvality!

Co tím chci říct? Že navzdory všem Burianům, Gustavům Andělům, Nové vlně, vorlíčkovským komediím i pohádkám, scénářům Zdeňka Svěráka, filmům Jiřího Menzela i dalších prostě nelze považovat slovní spojení "český film" za jednou pro vždy danou značku kvality, jistoty a diváckého zájmu.

Hlavním tahounem Bastardů je Tomáš Magnusek, producent, autor námětu, autor scénáře, představitel hlavní role, spoluautor webových stránek snímku, jinak vystudovaný speciální pedagog, autor knih Stateční Češi, Ještě jsme tady..., člověk evidentně činorodý i proto, že do kin dokázal necelý rok po Pamětnici dotlačit už druhý projekt. Jen pro úplnost, je mu šestadvacet let.

Bohužel, práce všeho druhu Brouka Pytlíka ve stylu "všechno znám, všechno vím" je na výsledku vidět. Námět je skvělý, jeho uchopení a zpracování děsivé!  Vzrůstající agresivita na školách, vulgarity jako vyjadřovací norma současného jazyka, nezájem učitelů děti cokoliv naučit, alibismus státu, to je téma, které si plochu celovečerního filmu určitě zaslouží. Zvlášť když Tomáš Vorel toto téma v Gymplu víc karikoval, než nějak seriózněji řešil.

Jenže amatérský scenárista Magnusek s profesionálním režisérem Petrem Šíchou (jedna povídka z filmu Přátelé Bermudského trojúhelníku, drama o spartakiádním vrahovi Silnější než já) nejsou schopni vystavět byť jen jedinou scénu! Nejčastěji jsou to půlené, čtvrcené scény, v nich je něco neuměle naznačeno a už jsem někde jinde u něčeho jiného, abychom se pak nesmyslně vrátili, nebo naopak utekli zase ještě jinam. Když už je zmatení neúnosné, tvůrci nametou nahromaděné problémy pod koberec pseudoklipem, který má prostřednictvím patřičně dramatické či naopak chytlavé hudby rozkymácenou palubu příběhu trochu urovnat a do diváků napumpovat aspoň nějaké emoce. Logikou se tu nikdo nezdržuje, ani netrápí.

Tři žáci základní školy brutálně znásilní svoji mladou učitelku a přitom ji - nejspíš nechtěně - zabijí. Všichni ví, kdo to udělal. Policisté, učitelé, spolužáci. Nikdo s tím nic nedělá, nikoho nic netrápí. Jediným, kdo trpí, za to příkladně, je bratr zavražděné (Tomáš Magnusek), který se nechá na dotčený ústav přeložit. Na jedné straně se snaží nezvladatelné sígry převychovat - nutí je hrát divadlo, nechává je běhat za autem, vyhrožuje jim Pánembohem, na straně druhé evidentně prahne po pomstě. Když už to vypadá, že příběh usne vestoje, začne scenárista kosit dospělé i děti jako kuželky na bowlingu. Hned trojice detektivů je ale bezmocná, protože neschopná - nevědí, co to jsou otisky prstů, natož DNA...

Pokud bych měl Bastardy shrnout ještě jinak, Magnusek se snaží o českou variantu Nebezpečných myšlenek, cituje Básníky a celé se to snaží říznout nějakou vyvražďovačkou, přičemž mu nejde ani jedno, ani druhé, ani třetí. Vlastně jediné, v čem film vyniká, jsou vulgarity. Pičuje se tu, m*dá, kokotuje...  A od těch dětí to zní tak cool!

Že má učitel z Náchoda rád film, že ho baví vymýšlet zápletky a točit, že dovede strhnout svým nadšením spoustu lidí ve svém okolí, to všechno je fajn, dokonce moc fajn. Přehlídky amatérského filmu by ho jistě uvítaly s otevřenou náručí a nějakou cenu by si odtamtud určitě odvezl, protože se jich zpravidla uděluje dost, aby investovaný čas i peníze amatérů byly aspoň nějak saturovány.

Jenže Tomáš Magnusek podlehl pocitu, že je všestranně talentovaný ne-li geniální, tudíž může točit celovečerní filmy pro kina z voleje a bez vzdělání. Jeho ješitnost je ukojena, když se vidí osmdesát minut na plátně a pak ještě několikrát v titulcích, jenže českému filmu tím vráží kudlu do zad. Z karaoke baru, v němž mají ve čtyři ráno všichni pocit, jak skvěle zpívají, se snaží před divákem dělat renomovaný operní dům. Parazituje na značce český film a zároveň ji ničí.

A divák, aspoň některý, zřejmě už definitivně zblblý nekvalitou televizních soap oper, jež momentálně zmítají všemi tuzemskými televizemi (Vyprávěj, Ordinace v růžové zahradě 2, Cesty domů...) je mu to ochoten věřit, neboť snímek za první víkend bez větší reklamy vidělo 15 tisíc diváků, což je číslo, o kterém se třeba kritikou vychváleným Poutům může jen zdát.

Zatímco Magnuskovi lze ještě lidsky rozumět jako ambicióznímu ješitovi bez zábran, nad účastí a výkony některých herců zůstává rozum stát. Třeba Janě Šulcové či Blance Bohdanové se navzdory rozdrolenému scénáři a mizerné režii ještě daří zachovat si před kamerou jakous takous tvář, bohužel to samé už nelze říct o trapných výkonech Ladislava Potměšila, Saši Rašilova, Jana Šťastného, Radka Holuba a některých dalších. Dělají si z toho srandu? Myslí to vážně? Potřebovali peníze? Nebo je to z jejich strany charita, kterou trestuhodně odflákli?

Dost možná jsou ale Bastardi jen důkazem jejich osobní frustrace: Chtějí být na filmovém plátně stůj co stůj, zanechat na tomto světě otisk a film je v tomto směru přece jen životnější, než nablble užvaněná, nekonečná a proto nereprízovatelná telenovela. Jakoby si řekli: "Když nevolá Svěrák, ani Hřebejk, vezmeme učitele z Náchoda, vždyť je to jedno."

Díky digitálním technologiím je natáčení filmů dostupnější stále širšímu okruhu lidí. Není potřeba mít žádné povolení, žádné vzdělaní, žádné extra peníze, prostě stačí sehnat partu nadšenců, vzít kameru, točit a pak se s někým domluvit na distribuci. Rázem je z vás "rejža", "pan scenárista" nebo "filmová hvězda". Neumětelských trapností, jakými jsou Klíček nebo Bastardi, tedy bude zjevně přibývat.

Ovšem že diváci jsou ochotni a schopni chodit na evidentní nepodarek minimálně v řádech desetitisíců vysílá signál i profesionálním tvůrcům se školami a zkušenostmi. Pokud divák nevidí evidentní rozdíl mezi počinem amatéra a jejich filmem, znamená to, že něco podstatného je špatně i v jejich snímcích. Srazili laťku díky neustálému šetření tak nízko, že už nejde poznat rozdíl mezi dobrým filmem a blbou televizní inscenací? Kdo tu dneska ještě pracuje nějak výrazněji s obrazem, se zvukem, s metaforou? A  jak? Anebo snad přistupují tzv. profesionálové k psaní scénářů, dramaturgii a režírování se stejnou rychlostí a stejným pocitem vlastní neomylnosti a geniality jako Tomáš Magnusek a spol.?